100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Industrializace Středočeského kraje

Jen pro málokterý kraj znamenal vznik republiky takovou změnu ve všech oborech lidské činnosti. Nová státnost přinesla do kraje dynamičnost a velké změny v sociálním rozložení, vzdělanosti i ekonomické prosperitě. Již v prvých letech naší samostatnosti se přeměnil z kraje převážně agrárního na kraj s bohatou produkcí putující snad do všech koutů planety, a šířil tak do světa věhlas šikovných českých rukou.

Významné průmyslové závody zde sice existovaly již za Rakouska-Uherska, ale nyní pokročily na vyšší, světovou úroveň. Důležité přitom bylo, že průmyslová „revoluce“ v kraji nešla na úkor zemědělství a podařilo se obě tváře typické pro náš kraj udržet v harmonii. Již dříve patřil kraj k evropským špičkám např. v cukrovarnictví – kumulace cukrovarů snad neměla u nás ani ve světě obdoby, v lihovarnictví, pivovarnictví i v dalších oborech často spojených se zemědělstvím. V době první republiky se však kraj stal oblastí nejvyšší průmyslové důležitosti.

Poldina huť na Kladně představovala hutní průmysl a ocelárny se skvělou pověstí. Roku 1922 byla patentována žáruvzdorná ocel Poldi AKC, jejíž složení celosvětově ovlivnilo vývoj těchto materiálů. V roce 1929 zaměstnávala Huť Poldi 4 000 dělníků a vyráběla 40 tisíc tun výrobků, zejména dělových a kulometných hlavní, nástrojů a klikových hřídelů. Dvě třetiny produkce se vyvážely.

Ze Skláren Nižbor se stal v roce 1923 spojený podnik sestávající ze skláren ve Včelničce, Skalici, Nižboru a skladu v Praze, přeměněný v rodinnou akciovou společnost s akcionáři výlučně z rodiny Rücklů. V meziválečném období sklárny produkovaly prakticky veškerý sortiment užitkového domácenského a dekorativního skla. Dobré jméno skláren doma i v zahraničí podporovala seriózní sociální politika firmy a úspěšná spolupráce s výtvarníky, významnými designéry nápojového a dekorativního skla (prof. Drahoňovský aj.). Firma měla zastoupení v zahraničí, nejvýznamnější v Londýně a Damašku.

Podobně dravě se v letech 1920-1927 rozvíjela ve sklárnách Bohemia v Poděbradech výroba olovnatého křišťálu, který podniku získal dobré jméno po celém světě a vyrábí se zde dodnes. Továrna byla tehdy také modernizována. Známým se podnik stal především díky ručně vyráběnému umělecky broušenému sklu a lisovanému olovnatému křišťálu.

Srovnatelný osud měly sklárny Kavalier v Sázavě. V roce 1922 byla do provozu uvedena moderní čtvrtá sklářská huť a už o rok později sklárny započaly s výrobou slavného varného skla určeného pro domácnost. Dnes můžete v rekonstruované huti František navštívit Centrum sklářského umění. Nabízí unikátní sbírku moderního skla a kurzy pro odbornou i laickou veřejnost.

Podobný rozmach tehdy zaznamenaly třeba chemičky v Kralupech nad Vltavou nebo chemička Kolín, kde ve 20. letech došlo ke sloučení všech rafinerií. Z tuzemské gbelské ropy dokázal závod vyrobit nejlepší a nejlacinější výrobky a stal se jediným zpracovatelem této suroviny. Později podnik zpracovával ropu perskou, ruskou, americkou, venezuelskou a rumunskou, která byla až do roku 1938 výhradní surovinou.

Na světovou špičku se dostaly i další četné závody jako Strojírny Mladá Boleslav, strojírny v Pečkách, slévárny a strojírny v Průhonicích… až po věhlas Škody Mladá Boleslav.

Světově proslulé továrně na jízdní kola, motocykly a automobily, ale také na letecké motory, silniční válce nebo motorové pluhy Laurin & Klement začalo po první světové válce trochu téct do bot. Na paty jí nemilosrdně svými úspěchy šlapaly konkurenční automobilky Praga a Tatra. Navíc v roce 1925 továrna vyhořela a nedostávalo se peněz na obnovu a hlavně na další rozvoj. A tak nakonec továrna fúzovala se strojírenským koncernem Škodovy závody v Plzni. Typové řady vozů, které se již vyráběly, nesly od té doby název Laurin & Klement – Škoda. Všechno nové pak mělo již jen značku Škoda. Škoda automobilová tak patří k nejstarším automobilovým značkám na světě. Úchvatnou úspěšnou historii Laurin & Klement – Škoda dnes ukazuje Škoda Muzeum v Mladé Boleslavi.

Mezi evropskou špičku patřily i podniky napojené na středočeské zemědělství, např. slavné cukrovary v Modřanech, Vinoři, Dobrovicích, Čakovicích nebo Kostelci nad Labem. Dále věhlasné pivovary Velké Popovice, Braník i Smíchov (k Praze připojen až 1922), Nymburk, Rakovník, Slaný, Krušovice, Březnice, Hradiště nad Jizerou, Modřany, Benešov, Hostomice, Kácov, Kováň, Únětice či Prčice. Šlo o řadu lihovarů, např. Březnice nebo Říčany, o pekárny, např. Odkolek ve Vysočanech, které až do 20. let patřily ke Středočeskému kraji, o široké spektrum potravinářské výroby – GEC Neratovice, mlékárnu v Radlicích (do roku 1922), v Troji, v Čejetičkách, v Březnici a spoustu dalších. Kvetlo zde i rybníkářství, třeba na Chlistovském rybníku a desítkách jiných podobných.

Do stejné kategorie patří Poděbradka, dodnes asi nejznámější ryze česká minerálka. Byť mohutný pramen minerální vody prýští v Poděbradech již od roku 1905 a první lahve byly v zámeckých sklepích naplněny v roce 1908, z dnešního hlediska šlo zprvu spíš o místní kusovou malovýrobu. Právě 20. léta znamenala pro Poděbradku obrovský rozvoj, kdy postupně zaplavila domácí i zahraniční trh. Její automatizovaná plnicí linka chrlila 2 000 lahví za hodinu s roční kapacitou přesahující 11 000 hektolitrů. Linka zůstala věrná firemnímu heslu „Více chuti do života“ a vydržela při životě až do roku 1993, kdy byl zahájen provoz nového velkokapacitního výrobního areálu ve Velkém Zboží na okraji Poděbrad.

Středočeský kraj oplýval v té době i prosperujícím stavebnickým průmyslem. Především díky velmi vhodným geologickým a přírodním podmínkám (těžba vápence, písku, cihlářské hlíny, pískovce, žuly, opuky a dalšího lomového kamene i dřeva) a díky stavebnímu boomu po skočení války. Stačí připomenout vápenku v Holyni, továrnu na šamot, kameninové roury a dlaždice v Hlubočepích, cementárnu v Radotíně, vápenku v Chuchli, cihelny v Říčanech a Radošovicích, řadu lomů v Českém Krasu, lom Mořina, Homolák, Zbraslav, na Žernovce, v Tetíně i Teletíně, Požárech i Štěchovicích a desítky dalších, mnoho pil a spoustu dalších stavebních podniků.

Samostatným pojmem je v tomto směru továrna na dlaždice, kachlíky, obkladový materiál a sanitární keramiku RAKO v Rakovníku. Právě v roce 1920 Jan z Lichtenštejna prodal své keramické továrny akciové společnosti s většinovou účastí Živnobanky. A tak podnik doznal další vlny rozmachu, byla zavedena řada mechanizačních novinek a postavena většina výrobních hal oddělení pórovinových obkladaček, které fungují dodnes. Výrobnímu věhlasu RAKO tehdy pomohl i zvýšený zájem o fasádní obklady při stavebním boomu 20. let. Rakovnické keramické závody byly také od roku 1924 až do konce století jedinými výrobci dětských hliněných hracích kuliček u nás. Za tuto dobu jich vyrobily miliardy kusů. Roční produkce dosahovala na 80 milionů kuliček.

Středočeský kraj oplýval v té době řadou fenomenálních postav úspěšných podnikatelů. Jedním z nich byl František Otta (1848 Kostelec nad Labem – 1939 Rakovník), průmyslník, výrobce mýdla. Začal v Rakovníku vařit mýdlo už na podzim 1875 v pronajaté dílně na náměstí. Po těžkých začátcích postupně vybudoval velký závod na předměstí. V roce 1939, kdy zemřel, zaměstnávala Ottova továrna už 500 lidí. Jeho výrobky uspěly na trhu nejen pro vynikající kvalitu za příznivou cenu, ale i díky vtipné reklamě, například sloganům „Ať jsi černý jako bota, umyje tě mýdlo Otta“ či „Máš-li s prádlem trampoty, kup si Omýr od Otty“ nebo „Čím je ptáku vzduch a čím je stromu vláha, čím velké Praze elektrická dráha, čím je ševci kůže, verpánek a šídlo, tím je nám všem Bílé rakovnické mýdlo!“ Výrobky závodu propagovaly i kreslené příběhy s postavami Oťáčka, figurky složené z písmen „OTTA“, a červeného Ráčka, erbovního zvířete Rakovníku i symbolu Ottova závodu. František Otta se aktivně účastnil veřejného života a zvelebení města, byl zvolen i starostou. Věhlas výrobků značky Otta žije dodnes, a to nejen v Rakovníku. Dům čp. 117/I (dnes drogerie U Jeřábků), kde František Otta uvařil první rakovnickou várku mýdla, stojí v severozápadní části Husova náměstí. Na stejné straně najdete i dům čp. 124/I s modrými písmeny „FRANTIŠEK OTTA“, jejž koupil v roce 1900. V něm byla vedle bytu jeho rodiny i prodejna Ottových výrobků. František Otta je pohřben na hřbitově v Rakovníku, v rodinné hrobce při zdi nad zvonicí. Náhrobek zdobí busta Františka Otty od sochaře Josefa Fojtíka. Dnes patří Ottova továrna americké firmě Procter & Gamble.

Karma, každý ví, co to je. Málokdo ale slyšel, že „karma“ se narodila ve Středočeském kraji. Karma v češtině znamená průtokový plynový ohřívač vody a říká se jí tak podle zkratky jména a příjmení zakladatele a majitele firmy Karla Macháčka. Začala se vyrábět právě ve 20. letech v jeho firmě v Českém Brodu. Dnes je karma synonymem pro plynové spotřebiče. Macháček byl jeden z nejúspěšnějších a nejznámějších českých továrníků. Jako první u nás začal před sto lety kvalitní plynové spotřebiče sériově vyrábět. Nejdřív podnikal v Libni, ale ve 20. letech měl už velkou továrnu v Českém Brodu, k níž patřila i smaltovna a další provozy. Vyráběl tu plynové vařiče a sporáky, žehličky a spoustu dalších věcí. Vytvořil i řadu dalších plynových spotřebičů jako pražiče kávy, opékače topinek, ožehovače chlupů a peří, rozžehovače koksu a uhlí pro kotle ústředního topení, plynové rožně, udírenské rošty, cukrářské pece, opékače oplatek a jiné. Vynikající továrník, technik a vynálezce nekopíroval cizí vzory. Mohli bychom ho prohlásit za českého plynového Edisona. Nejvýznamnější patentovou přihlášku podal v roce 1929, kdy vyřešil automatické otevírání přívodu plynu do hořáku průtokového ohřívače membránou po otevření vodního uzávěru. Jeho princip se používá dodnes u všech „karem“. Macháčkova továrna částečně přečkala „znárodňovací“ socialistické období a působí v Českém Brodu dosud jako akciová společnost a vyrábí dál světově špičkovou produkci plynových spotřebičů.

V roce 1919 podnikatel Jaroslav J. Pála založil společnost „Pála a spol., továrna elektrických článků a baterií ve Slaném“. V roce 1920 se firma přeměnila na akciovou společnost a začala vyrábět skvělé ploché baterie. Ve 20. letech též postavila ve Slaném nový závod, kde dodnes sídlí Bateria Slaný. Firma postupně rozšiřovala sortiment, produkovala baterie, svítilny a svítidlová pouzdra, akumulátory i radiopřijímače, signalizační přístroje, dokonce čistidla pro domácnost a mnoho dalších výrobků z oboru jemné mechaniky. Za války vyráběla i plynové masky a prostředky pro civilní obranu. Baterie, monočlánky, akumulátory i baterie do mobilních telefonů nebo populární svítilny s LED diodami pro outdoorové aktivity se tu vyrábí přes všechny „privatizační peripetie“ dodnes.

Nezapomínejme také, že řada stále slavných a velkých průmyslových podniků a značek, jež dnes pokládáme za „pražské“, měla své výrobny v kraji středních Čech. Třeba továrna na letadla Letov je spojena s Kbely a Letňany (připojeny k Praze 1968), stejně tak jako slavná Avia Letňany. Věhlasná Waltrovka tehdy sídlila v Jinonicích a v Košířích, jež pohltila Praha až roku 1922, kdy zde začala Waltrovka vyrábět svůj první letecký motor. Podobně „středočeské“ byly v té době třeba modřanské strojírny, Janka Radotín a mnoho dalších prosperujících podniků.