100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Pomníčky vyprávějí

V každé vesnici i městě našeho kraje se nalézají pomníčky obětí prvního skutečně globálního smrtícího konfliktu lidstva, první světové války. Je jich více než jakýchkoliv jiných připomínek naší minulosti. Právem. Samy hmotné předpoklady vzniku samostatného státu se formovaly již za Rakouska-Uherska. Silné národní sebeuvědomění a unikátní ekonomická prosperita českých zemí měly centrum právě ve Středočeském kraji. Velká průmyslová centra patřila tehdy k jeho území. K Praze byla připojena většinou až v roce 1922, např. Karlín, Vysočany, Hlubočepy, Jinonice, Košíře, Smíchov, Nusle či Žižkov (celkem 37 obcí a měst), nebo ještě daleko později.

Ale přesvědčení lidí, že takhle už to dál nejde, že si musíme spravovat své vlastní věci sami a lépe, upevnila především zkušenost válečných hrůz. Vždyť mrtvých a invalidů bylo více než za druhé světové války. Češi bojovali na všech frontách a na obou stranách. Byli to nejen legionáři, kdo se zasloužili o stát, ale i zkušenost vojáků a trpících, která přispěla k názoru, že vlastní stát je jediným možným východiskem. Bez tohoto všeobjímajícího přesvědčení lidí by domácí ani zahraniční odboj neuspěl.

První světová válka měla na svědomí nejvíce válečných obětí, přes 200 000 padlých a nezvěstných Čechů. Lidé umírali nejen na frontách, ale i v zázemí kvůli stále se zvyšujícím životním nákladům a nedostatku potravin.

Z 1 145 obcí v kraji nenajdeme asi ani jednu, kde by pomníček obětem první světové války nebyl. V historii snad každé středočeské rodiny najdeme vzpomínku na padlé či zraněné. Z pomníčků většinou vyčteme, že ti, na něž se vzpomíná, nejsou ani hrdinové, ani poražení – na většině stojí napsáno „obětem války“.

Pomníčkům věnovali naši předci velkou péči. Jako autoři se vybírali slavní sochaři a architekti. Například v Příbrami stojí pomník padlých za první světové války, slavnostně odhalený 27. října 1927, jehož architektem byl Jan Kotěra a sochařem Jan Štursa. Další takový v Dubí u Kladna (1925) zase vytvořil sochař Vilém Glos.

Pomníčky měly často smutný osud. Po druhé světové válce je mnohokrát zastínily daleko pompéznější pomníky s rudými hvězdami, srpy a kladivy. A tak dnes někde najdeme pomníky dva, jiné různě přepsané a přetesané a jinde zarůstající v zapomnění. Ale paměť a úcta by měly zůstat, protože pomníčky připomínají ty, kdo stáli u zrodu našeho státu.