100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Středočeští muži 28. října

I ve středních Čechách, stejně jako v Praze, vítali obyvatelé novou státnost bouřlivě. Někde dříve, zejména tam, kde fungoval telegraf, jinde později. Již 30. října 1918 se pořádaly v řadě obcí kraje průvody na oslavu vyhlášení národní samostatnosti, pálily se hranice s figurou mocnáře Františka Josefa I., často navíc obložené obrazy předních rakouských politiků. Při té příležitosti byl pálen i černožlutý prapor. Byla to typická ukázka tolik chtěného a prosazovaného národního sebeurčení. Na počest se vysazovaly lípy svobody na čelných místech obcí, často tam, kde byly později umístěny pomníky věnované padlým obětem světové války. Plošné velkolepé oslavy nastaly až 8. listopadu 1918 u příležitosti výročí bitvy na Bílé hoře.

Obyvatelé velkých měst, zejména těch, která ležela na hlavních železničních tratích, věděli o vyhlášce, že „mír s Rakouskem je hotov“, hned v pondělí dopoledne 28. října 1918. Třeba oslavy v Nymburce se konaly ještě tentýž den. Lidé vítali jasný signál konce kruté světové války a rozpad mocnářství nejen jako vznik nového státu, ten si moc nedovedli v tu chvíli představit, ale spíše jako definitivní konec umírání, hladovění a dalších válečných hrůz. Jen málokdo uměl domyslet, co bude následovat a jaké oběti ještě bude nutné přinést.

Důležitý byl však den triumfu 28. října 1918, kdy se ujal Národní výbor vlády nad českou zemí a naplnilo se slovo Komenského: „Vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“ Stalo se tak mezi osmou a devátou hodinou večerní. Onoho slavného dne byla podřízena bývalá c. a k. rakouská vojenská moc 8. armádního sboru Národnímu výboru. První zákon a prohlášení o vyhlášení samostatnosti sepsalo pět osobností domácího odboje – Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár. Dva z nich byli Středočeši.

Antonín Švehla (1873-1933) byl statkář z Hostivaře, postupně připojené k Praze až v letech 1922 a 1968. Jeho otec zastával v Hostivaři funkci starosty. I jeho manželka byla Středočeška z Chotětova u Nových Benátek. Tento náš slavný rodák se stal významným politikem, ministrem vnitra, předsedou tří československých vlád, předsedou agrární strany (ta se správně nejdřív jmenovala Česká strana agrární, pak Českoslovanská strana agrární a nakonec od roku 1922 Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu).

Antonín Švehla reprezentoval ve vládách první republiky to, co je pro lidi z našeho kraje nejtypičtější, – zdravý selský rozum, smysl pro realitu a důslednost i mistrovství kompromisu. Vynikal hlavně v řešení praktických politických otázek a jako skvělý organizátor se smyslem pro reálnou politiku. Charakterizovala jej také pro Středočechy příznačná houževnatost, selská trpělivost, moudrá rozvaha, sociální cítění, snášenlivost, životní optimismus, odvaha, smysl pro spravedlnost, pravdu a odpovědnost. Právě středočeská zkušenost unikátního těsného soužití zemědělského a průmyslového prostředí přispěla k jeho vědomí o spolupráci dělnictva a rolnictva, které musí být stejně tak dobře organizováno jako to dělnické a musí dělnické organizace vyvažovat. Vynikal jako člověk čistých rukou, čistého srdce a byl znám jako „sedlák gentleman“.

Švehla si byl vždy dobře vědom své příslušnosti a tíhnutí ke Středočeskému kraji více než ku Praze. Od mládí pracoval pro jeho prospěch. Třeba založil v Hostivaři sokolskou tělocvičnou jednotu, kde působil třináct let jako cvičitel a čtvrt století jako starosta. Pokaždé kandidoval zásadně za říčanský okres. V Říčanech Švehlovu památku důstojně připomíná socha v životní velikosti, vztyčená nedlouho po jeho smrti, roku 1936, přímo na náměstí. Na Švehlovy zásluhy o naši státnost i kraj dnes také upomínají památné Švehlovy lípy, které můžeme spatřit třeba v Černošicích. Na jeho počest byly vysázeny též lípy v Klobukách-Kokovicích, Libovicích, Mrači, Poštovicích, v Přistoupimi, v Obříství i Ondřejově, v Ostré i Starém Vestci nebo v Zahájí u Mělníka. Monumentální památník, který měl Švehlu oslavovat, chátrá uprostřed lesů poblíž Ždánic na Kolínsku. Památník nechala postavit v letech 1935-1936 tehdy nejsilnější politická strana v Československu – agrárníci, jimž Švehla předsedal. Přezdívá se mu „Švehlovo Stonehenge“. Pracovali na něm dobrovolníci a financovali jej příznivci strany vysokými peněžními příspěvky. Odhalení pomníku provázela velká sláva. Byla kvůli tomu urychleně vyválcována státní silnice Černokostelecká z Malotic do Olešky a okresní silnice z Kouřimi až do Lhotek. K památníku se stoupalo po schodišti. Na konci se rozkládalo prostranství, kterému vévodila Švehlova busta a nad ní se tyčila půlkruhová konstrukce. Po obsazení Československa nacisty byla busta odstraněna a památník zanechán osudu až do roku 1945, kdy se z něj stal krajský památník obětem fašismu se jmény lidí z Kolínska, kteří za války zemřeli.

V roce 1948 byla deska se jmény obětí přebroušena a pomník dostal nový nápis: „Vám, kdož jste pro vlast trpěli a umírali z vděčnosti, národu na paměť a k výstraze. Obětem nacismu a padlým bojovníkům za svobodu 1938-1945.“ V 80. letech se Okresní národní výbor v Kolíně snažil památník přeměnit na turistické místo, ale marně. Dnes se o něj stará obec. Provádí nejnutnější opravy, protože celá rekonstrukce by vyšla na miliony. Z pietního místa zbyly jen obrysy.

Byl to také právě Švehla, kdo hned po vzniku republiky viděl v krajích způsob, jak administrativně sladit správu celého nového státu. Začal připravovat zákon o župním zřízení, který území státu dělil na župy. V jeho návrhu z roku 1920 představují střední Čechy jeden celek – župu I. (byť hranice nebyly zcela totožné s těmi dnešními). Návrh takového župního (krajského) uspořádání se tehdy nepodařilo realizovat.

JUDr. František Soukup byl právním mozkem v počátku vzniku státu. Právě on jako jednatel Národního výboru dopracoval zákon o vzniku Československa z původního Rašínova rukopisného záznamu. Upravil některé právní formulace prvého československého zákona o Národním výboru, kterým „samostatný stát Československý vstoupil v život“. Stal se pak místopředsedou Revolučního národního shromáždění, prvorepublikovým ministrem spravedlnosti a předsedou horní komory – senátu Národního shromáždění republiky československé. Tento sociálně-demokratický právník a novinář představoval druhý pól, kterým reprezentoval v novém českém státě náš kraj, – vysokou míru vzdělanosti a politického rozhledu.

Narodil se roku 1871 jako syn kočího v obci Kamenná Lhota, dnešní části obce Čestín u Kutné Hory. Jeho matka byla dcerou místního hostinského. Místo narození připomíná kamenný pomník. Mládí Soukup prožil ve Zbraslavicích, kde má na domě dodnes pamětní desku. Gymnázium začal studovat v Čáslavi a dokončil v Kolíně. Již tehdy si vytvořil k našemu kraji trvalý a pevný vztah. Přispíval například tajně do kolínského časopisu Polaban.

Do rodného kraje se rád a často vracel i pracovně a v politické činnosti. Byl skvělý a plamenný řečník. Na masových shromážděních po celém kraji uměl strhnout lidi, kteří mu rozuměli a důvěřovali. Do zemského sněmu kandidoval za Mladou Boleslav a Nymburk a též za okres Slaný-Kladno i další místa Středočeského kraje, která dobře znal. Právě zkušenosti rodného kraje a jeho lidu ho přivedly k národnímu cítění, k přesvědčení, že k povaze Čechů nepatří vzdát se svých vlastních zvyků, tradic, obecně historie a že obnova vlastní státnosti je tou nejsprávnější cestou. Reprezentoval tak hlas těch, za něž kandidoval.