100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Čapkova středočeská pevnost

Jeden z největších humanistů a umělců celosvětového formátu Karel Čapek byl ve 30. letech sedmkrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Všechny návrhy podepsaly skupiny profesorů Karlovy Univerzity. Čapek se však ceny nikdy nedočkal. Důvod odmítnutí? Moc upozorňoval na fašistické a nacionálně sociální nebezpečí v Německu a jinde.

Pro Nobelův komitét byla v roce 1936 Čapkova Válka s Mloky bezohledná a nedojímavá povrchní apokalypsa a přespříliš rozbujelá fantazie. Přitom čtenáři už měli před očima zkušenost strašlivé noci dlouhých nožů v Německu, norimberské zákony, válku v Habeši a její anexi nebo občanskou válku ve Španělsku… ale nobelovská komise si nechtěla rozhněvat Hitlera, a proto Čapek musel z kola ven. V roce 1937 byla pro posuzovatele Bílá nemoc jako jasná alegorie poměrů v Německu opět jen dílem vytvořeným pod vlivem politických vášní a velký úspěch u publika nemohl být považován za kritérium „významnosti“. V roce 1938, s vědomím anšlusu Rakouska, v předvečer Mnichova a okupace Československa byl Čapek odmítnut slovy, že v dramatu Matka se povrchně žene za idejemi a že je lepší vyčkat. Takovou taktiku „korektnosti“ a „vyčkávání“ volily evropské elity usilující o zachování neutrality v blížícím se světovém konfliktu. Udělit cenu spisovateli, který byl zaměřen protinacisticky? Nemožné!

To vše nese Čapek velmi těžce. Ovšem daleko hůře prožívá tlak domácí. Média ho štvou jako zvěř. Je napadán, že rozvrací porozumění mezi národy, že místo rozvahy a smířlivosti šíří nenávist, že nebezpečí přehání. K premiéře dramatu Matka noviny píší: „Laciná a pochybná agitka, v níž autor (…) podlehl hysterické psychóze typicky intelektuálské, která zveličuje nebezpečí, šíří paniku a zneklidňuje veřejné mínění.“ Za pár dní wehrmacht zabere Rakousko, za pár měsíců bude podepsána Mnichovská dohoda a přijdeme o pohraničí, do roka přestane Československo existovat.

Ale mezi tím je Čapek osočován jako rozeštvávač. V Praze se pro něj situace stává neúnosnou a nebezpečnou. Dochází i k fyzickým útokům, kliku branky u domu mu někdo pomaže fekáliemi, přes cestu mu natáhnou ostrý drát, dostává sprosté anonymy, vulgaritami má počmáraný plot, před dům mu staví šibenici, německý velvyslanec mu osobně vyhrožuje…

V okamžicích, kdy se Čapkovi hroutí svět, nalézá oporu ve Středočeském kraji. Tady mu nikdo nespílá, nikdo ho nepronásleduje. Lidé se k němu chovají vlídně. Prostě jiný svět. A tak většinu posledního roku života tráví Čapek s manželkou, herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou (rodačkou ze Slaného), ve svém domě ve Staré Huti na Příbramsku. Sám spisovatel ho podle nedalekého rybníka pojmenovává Strž.

Dům dostal Čapek jako svatební dar. Spisovatel zde přijímá návštěvy a mezitím opravuje a dostavuje verandu, zavádí elektřinu a telefon, staví krb, opravuje okna. Zanedbanost a pustota stržských pozemků mu dávají možnost budovat vlastní představu o domě i jeho okolí, které by sloužily navěky. Zakládá skalku, novou zahradu. Středočeská krajina ovlivňovala Čapka, Čapek ovlivňoval krajinu.

Kamenný dům mu poskytuje alespoň trochu pocit klidu, bezpečí a tolerance. Na Strži vznikají i hlavní literární díla spisovatelova závěrečného tvůrčího období, například Válka s Mloky, Cesta na sever, Bílá nemoc, První parta, Život a dílo skladatele Foltýna. Zde jej také navštěvuje řada osobností české kultury a politiky. Zejména v létě 1938 se dveře Strže netrhnou. V Praze by něco takového nepřipadalo v úvahu.

Ze Strže Čapka na chvíli vyženou rozvodněné rybníky, utíká odsud po kotníky ve vodě. Nachladí se a má až do smrti horečky. Sotva voda opadne, vrací se. Mezitím dochází k mobilizaci a schůzce v Mnichově. Pro Čapka se svět hroutí definitivně. Navíc se dovídá, že figuruje na třetím místě v seznamu Čechů, které chtějí Němci zatknout, až obsadí zbytek republiky. Přátelé a blízcí Čapka nabádají k emigraci. Odmítá slovy: „Zůstanu, mé místo je tady.“

Čapek umírá uštván propagandou a v depresích na Vánoce 1938. Jeho poslední krušné roky mu zpříjemňovala hlavně milovaná místa Středočeského kraje, která si tolik oblíbil. Historicky i přírodním bohatstvím nesmírně zajímavé území ho přitahovalo. Pozůstatky hamrů, mlýnů a dalších objektů, rybníky, meandrující říčka Kocába s nivními lukami a unikátní flórou i faunou, kousek dál Kozí Hory a Libčice, tajuplná místa historické těžby zlata. Čapek tu na procházce dobříšskými lesy našel dvě podkovy pro štěstí. Vlastnoručně je přibil do dřevěného prahu, kde jsou dosud.

Dnes vede v Čapkových stopách oněmi nádhernými místy v několika okruzích Naučná stezka Karla Čapka. V samotné Strži lze díky péči Středočeského kraje navštívit Památník Karla Čapka ve Staré Huti.

Příběh Strže a Karla Čapka opět dokazuje, že se k našemu kraji upínali lidé v časech krizových, v dobách totalitních režimů, protože zde nalézali klid, inspiraci, porozumění a dobré lidi. Věřme, že to vše platí i v současnosti.