100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Kampak, trampe? Do středních Čech

Středočeská 30. léta, to nebyla jen velká hospodářská krize, která postihla řadu středočeských podniků a způsobila velkou nezaměstnanost. Nebylo to jen „střílení do stávkujících dělníků“, jak učívaly staré učebnice – například střílení do průvodu dětí a mládeže roku 1930 v Radotíně (připojen k Praze až 1974) a další incidenty vyprovokované většinou komunistickými agitátory. 30. léta znamenala i další emancipaci širokých společenských skupin. Znamenala také velké počiny na kulturní frontě, v architektuře, průmyslu a v dalších oborech.

Jedním z typicky českých fenoménů, které nemají ve světě přesnou analogii, je tramping, trampské osady a trampování v přírodě. I s jeho nepřímými či pozdějšími odnožemi, jako jsou zahrádkářské osady a chataření. A právě tramping jako masový jev vznikl v čarokrásné a divoké středočeské přírodě.

Nejstarší obecně známá česká trampská osada byla založena kolem roku 1918 na Vltavě v místě zvaném Svatojánské proudy, které později zatopila štěchovická přehrada. Jednalo se o známou osadu Ztracená naděje neboli Ztracenka. Ale tramping jako masový jev, který pronikl i do kultury a dalších vrstev společenského života, je třeba přiřadit právě ke 30. letům. Centrem desítek trampských osad a výletů se staly zejména romantické meandry, údolí a kaňony Vltavy, Sázavy, Berounky i jejich menších přítoků, třeba Kocáby, nebo hluboké brdské lesy. Jak houby po dešti tu vyrůstaly osady jako Askalona, Rikatádo, Dakota, Toronto, Údolí stínů i Údolí sporů, Albatros, Klondike, Hawai, Red River…

Bezprostřední inspirací trampingu byly romány Jacka Londona, E. T. Setona, Karla Maye, R. L. Stevensona, rodokapsy a další knihy a filmy z prostředí Divokého západu. Ale jen napodobováním dobrodružných knih nelze vznik trampingu vysvětlit. Odpověď musíme hledat v duchu samotného kraje středních Čech. Je to nejen jeho úchvatná romantičnost, ale především jeho historicky dané liberální naladění. Je to podvědomá touha Středočechů po volnosti, samostatnosti, jejich tolerantnost, pochopení pro druhé i pohostinnost a také neopakovatelná dlouhodobá zkušenost těsného soužití venkova a městských a průmyslových aglomerací.

Málo se ví, že velkou zásluhu na rozšíření trampingu měli středočeští rodáci – navrátilci, kteří se po válce vraceli z Ameriky vedeni hlavně touhou po rodné hroudě. To oni znali všechny ty úžasně americky znějící názvy lokalit i trampskou terminologii. Úlohu hrálo též vynikající dopravní spojení, které umožňovalo na jeden den vypadnout z města (tehdy se pracovalo i v sobotu). A leckam se dalo dojít z Prahy i pěšky. Přispěl také výprodej amerických armádních přebytků. Právě odtud se vzaly všechny ty kanady, stetsony, celty, torny usárny, lopatky, sekery „kanadky“… o šátcích, domovenkách a vůbec oblečení a jeho výzdobě nemluvě. To všechno se dalo sehnat za babku. A existovaly i další ekonomické důvody – bydlet na osadě „zadarmo“ bylo levnější než v Praze v nájmu, dalo se přivydělat nějakou tou výpomocí na statku nebo prostě něco k snědku vyprosit u štědrých Středočechů.

To vše se zde potkalo s masami mladých lidí z města toužících v těžké době po dobrodružství i obyčejné lidské soudržnosti. Jen v této symbióze a přes veškeré zákazy mohla tehdejší městská mládež realizovat představy o životě, touhu po romantice, sportovním vyžití, vztazích založených na přátelství a vzájemné důvěře, tíhnutí k přirozenému životu malých skupin založenému na jednoduchém, srozumitelném a přírodním způsobu nesvázaném konvencemi a tvořeném podle vlastních představ.

A tak nejen v trampském slovníku budou už navždy ukotveny nezpochybnitelné středočeské výletní cíle a pojmy jako Amerika, Srbsko, Jíloviště, Bojovské údolí a Měchenice, Svatý Jan pod Skalou, Kamenný Přívoz, Davle, Zlatý kaňon kolem Zlaté řeky, Neveklov, Posázavský Pacifik…

Již nejméně pět generací zná písně, které se zrodily ze středočeských trampských osad. Trampské písně stále znějí u táboráků. Kdo by neznal Teskně hučí Niagara z roku 1931 od Eduarda Ingriše či trampskou hymnu Vlajka vzhůru letí od Jendy Kordy z roku 1929 nebo Askalonu, Chlapce z Rikatáda…? A samozřejmě stovky dalších songů později žánrově vstřebávaných hudebními styly country, folk nebo i popovou hudbou. A jedna z nejslavnějších písní Voskovce a Wericha Babička Mary? To je hotový středočeský trampský zeměpis. Babička od Pikovic přes stráň u Medníka ze Štěchovic pádluje až do Prahy. A kdo by neměl v povědomí Vzpouru na parníku Primátor Dittrich a Dobrodružství šesti trampů z populární Bohatýrské trilogie Jaroslava Žáka a Vlastimila Rady? Vše bylo též zfilmováno i s překrásnou středočeskou scenerií.

Jedním ze zakladatelů trampingu, čestným šerifem, čestným členem Ztracenky a dalších středočeských trampských osad, a hlavně člověkem, jehož uměleckýma očima vnímáme všechna ta dobrodružství „Divokého západu“, pistolníky, lovce kožešin, zlatokopy, indiány, divokost koní i strhující přírodní scenerie, byl Zdeněk Burian. To jeho ilustracemi a obrazy k nám promlouvají lovci mamutů, prehistorická zvířata z cest do pravěku, romány Julese Vernea, knihy Jaroslava Foglara. Jeho nenapodobitelná výtvarná rytířskost a romantičnost, která strhává další a další generace čtenářů, má původ právě v srdci trampa od Vltavy. Výčet slavných českých trampských osobností by byl nekonečný.

Trampské hnutí je založeno na kamarádství, na přirozeném humanismu, úctě člověka k člověku, lásce k přírodě, úctě ke svobodě každého člověka, na zdravém životním stylu, aktivním pohybu… To jsou neměnné základy i zásady, které se kultivovaly a šířily dál z našeho kraje. Možná se dnes takovým věcem říká jinak, třeba „outdoorové aktivity“, „nordic walking“ a bůhví, jak ještě, ale platí stále.