100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Lidice

Dodnes se s velmi zvláštními pocity tísně a bezmoci můžeme dotýkat na autentickém místě podlahy tělocvičny kladenského gymnázia. Můžeme zde položit kytičku na parkety, kde lidické ženy a děti čekaly na transport do koncentráku. V Lidicích tak učinit nemůžeme, nezbyl z nich ani pomyslný prach a popel.

Více než pompézní pomníky nám obyčejné parkety, kde dnes bezstarostně cvičí mládež, připomenou utrpení lidických žen, kdy fašistickému a nacistickému zlu nestačilo, že je připravilo o vše, o rodiny, o děti, o domovy, o příbuzné a známé. Zvrhle je mučilo dál a dál až do úplného konce v pochodu smrti.

Lidické ženy přitom nebyly samy, vyhlazeny byly také Ležáky, Zákřov, Ploština, Prlov, Lačnov – Vařákovy paseky, Javoříčko, Leskovice a další. Ale Lidice byly první, a tak se staly symbolem pro celý svět, že zlu se nesmí ustupovat nikdy ani o píď. Pokud před Lidicemi někdo váhal, tak po Lidicích to byla zkušenost všelidská.

Osud Lidic je znamením válečných hrůz. 10. června 1942 byly vyhlazeny
z povrchu zemského. Stalo se tak záměrně jako monstrózní výstraha, exemplární příklad všem, kteří by se chtěli nacistickému a fašistickému režimu postavit. Na rozdíl od stovek podobných zvěrstev masového vyvražďování se německá propaganda tentokrát svojí zvůlí dokonce chlubila. Také proto se o Lidicích dověděl celý svět.

Likvidace Lidic je největší jednorázovou exekucí Čechů ve 20. století. Bezuzdné vraždění bylo dokonale promyšlené do detailů. Teatrální mstu za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha dokonce vykonaly speciálně povolané pořádkové síly z jeho rodného města Halle nad Sálou. Lidice byly vybrány bez jakékoliv reálné souvislosti s atentátem, jen souhrou bizarních a nešťastných náhod.

Na příkaz státního tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka a s Hitlerovým osobním souhlasem hrdlořezové z gestapa a policie Lidice obklíčili. 173 mužů a chlapců starších patnácti let nahnali na statek a na zahradě zastřelili. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. 196 žen odvezli do tělocvičny kladenské reálky (nyní gymnázium) a pak transportovali do koncentráku Ravensbrück. Z nich 53 zahynulo v koncentračních táborech a při pochodech smrti. Pár „vhodných“ dětí Němci vybrali na poněmčení. Ostatní děcka skončila ve vyhlazovacím táboře v Chełmnu. Tam všech osmdesát jedna dětí umučili tak, že je otrávili v náklaďáku, do kterého pustili výfukové plyny.

Běsnění nacistů však pokračovalo. Za necelý týden bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel – sedm žen a osm mužů, kteří nebyli při přepadení Lidic doma. Byli zastřeleni dokonce dva chlapci, u kterých se dodatečně zjistilo, že již překročili patnáct let věku. Počet lidických obětí je 340.

Masakr nebyl dokonán, dokud domy nebyly vypáleny. Zdi, které odolaly, i kostel svatého Martina, škola a fara byly odstřeleny. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje byly ukradeny. To však nestačilo. Němci vyhrabali i rakve na hřbitově a zničili náhrobní kameny. Po Lidicích nesměla zůstat ani památka v terénu, nesměly být pro příště zaznamenány v mapách. A tak fanatici zasypali místní rybník, posunuli i koryto potoka. K. H. Frank na vše osobně dohlížel.

Domů se vrátilo 143 lidických žen. Po několikaletém pátrání se našlo i 17 dětí.

Po válce byly Lidice postaveny znovu. Ale ne na stejném místě. Aby byla zachována pieta, stojí dnešní Lidice nedaleko hrůzných událostí. Mají 565 obyvatel, podobně jako před válkou.

Lidice se staly pro celý svět zlomovým okamžikem válečného konfliktu. V zahraničí vzbudil tento hrůzný čin a jeho publicita nebývalý rozruch. Města a obce na celém světě, v Mexiku, Brazílii, USA, Austrálii, se na protest proti nacistickému barbarství přejmenovávaly na Lidice. Jménem Lidice byly křtěny právě narozené děti.

Lidice, to je nejčastější český název na mapě světa. Ve světě je na 40 míst, která se jmenují Lidice. Jako první se již 30. srpna 1942 takto pojmenovalo město v Mexiku Sam Jeronimo Lidice. Největší ze zahraničních Lidic leží v jihovýchodní Brazílii ve státě Rio de Janeiro. Dřív se jmenovalo Santo Antonio de Capivary.

Lidice se proměnily v symbol. Společně s atentátem se staly hlavně v Británii předmětem veřejného zájmu. To výrazně přispělo ke změně postoje spojeneckých mocností k požadavkům české exilové vlády, např. na poválečné uspořádání atd. Až tehdy se nám dostalo od Britů ujištění, že považují Mnichov za neplatný a že budou na mírové konferenci postupovat tak, jako kdyby Mnichova nebylo. Cesta k finálnímu odmítnutí Mnichovské dohody byla otevřena. Čtyři roky po jejím ostudném podpisu „o nás bez nás“.

Tragédii v místech pohnutých osudů připomíná Muzeum Památník Lidice. Kromě stálých expozic, řady tematických výstav a akcí je přístupný též růžový sad a pomník dětským obětem války. Zde je možné též vidět jediné dva předměty, které před zkázou z vyhlazených Lidic shodou náhod a zázrakem unikly. Jedním je hasičská stříkačka, kterou lidičtí tehdy zapůjčili do sousedních Dolan, a dveře lidického kostela.

Memento středočeských Lidic je silné a stále připomíná temné lidské stránky, které mohou kdykoli propuknout a ovlivnit současnost. Stojí za to si takové věci stále připomínat. Patří k životu. Přispívají k životu, aby byl naším snažením lepší.