100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Memphiské krásky u Konopiště

Z televizorů a kin známe mnoho slavných klasických válečných filmů z bojů vzdušných sil za 2. světové války. Muži z B-17, nebo věhlasný dokumentární příběh o Memphisské krásce – létající pevnosti, jak se říkalo bombardérům B-17.

Podobné příběhy se odehrály i ve Středočeském kraji. Byť možná s méně okázalým hrdinstvím. Byly to omrzliny, hlad, žízeň, stále překonávaný strach, nedostatek spánku, smrad, hluk … atributy statečnosti letců nad naším územím. To vše provázelo od ledna 1945 Brity a Američany na jejich postupu do Německa. To je provázelo i tehdy, kdy jim zbylo již jen málo vlastních strategických cílů, a tak se rozhodli, že pomohou Sovětům a budou zasahovat cíle, které vybere Kreml. Letěli tenkrát na jednu z posledních misí 2. světové války, na poslední misi vlastní, aby pomohli spojencům.

Nikdo si neumí představit, jakým peklem procházely posádky samotných létajících pevností. „Nejhorší věcí byla zima. Dotkli jste se něčeho kovového a hned vám přimrzly prsty. V letadle bylo minus 40, někdy i minus 60 stupňů. V těchto podmínkách jsem letěl několikrát, aniž šlo odhodit pumy, nebyl vidět cíl. Ani tomu již dnes nemohu uvěřit. Nejhorší bylo, že okna střelišť musela být za letu často otevřená a profukovalo tudy. Když jsem poprvé přišel k jednotce, viděl jsem některé chlapíky s hroznými omrzlinami. Ta zima byla pro mne to nejhorší.“

To jsou úryvky vyprávění příběhu obyčejných kluků z létající pevnosti z Mocné osmé, jak se přezdívalo 8. letecké armádě „The Mighty Eight“. Dvě její létající pevnosti u nás byly sestřeleny. A přitom konec války a přežití bylo již jen otázkou dnů a hodin. Vojáci vylétli k jedné z posledních misí 2. světové války zničit stále fungující vojenské uzly, odkud se pořád přepravovala vojska a materiál německé armády na přibližující se východní frontu. Letěli ničit závody, kde stále naplno běžela zbrojní výroba. Neptali se proč. Dělali zkrátka správnou věc. V tom je totiž podstata hrdinství – dělat ve správný okamžik správnou věc.

Messerschmitty stíhací eskadry Luftwaffe v posledním bojovém střetnutí spojeneckých bombardérů s německými stíhačkami v této válce ukončily jejich mladé sny, touhy a naděje budoucnosti. Osudová náhoda tomu chtěla, že letci, kteří bitvu přežili, dopadli po seskoku do prostoru cvičiště SS. Nemuseli zemřít, ale i tehdy byl zrůdný obraz válečného šílenství domalován do posledního tahu. Ve finální hysterii esesáků, v rozporu s vlastními krutými pravidly, bylo devět amerických vojáků pochytáno, mučeno a povražděno nedaleko hradu Konopiště zákeřnou ranou do týla. Velitel komandatury SS nechtěl povolit ani jejich řádný pohřeb. Byli potupně zahrabáni u rybníka v hnoji. I v této části příběhu je vidět pravá podstata válečného zla – dělá špatné a nelidské věci, aniž musí a když nemusí.

Jen jeden americký letec z deseti, kterým se z hořících letadel podařilo vyskočit, se zachránil. Díky nesmírné statečnosti místních českých vlastenců, kteří mu pomohli a ukrývali ho až do konce války.

Je paradoxem dějin, že minulé události a hrdinství si po desetiletích většinou představujeme optikou monstrózních bitev, frontálních útoků a hlasitého „Hurá!“. Dějiny válek si pamatujeme podle jmen maršálů a generálů, vojsko známe podle názvů armádní sborů, slavné bitvy podle zeměpisných celků. Velikost statečnosti i nezměrnost lidského utrpení a neštěstí vnímáme šíří filmových pláten.

Skromný pomníček západním letcům na cestě ke Konopišti připomíná, že statečnost měla mnoho podob. Často ji nikdo neproměnil ve filmový příběh, ale o to více je autentická, dojemná i stále burcuje naši paměť a svědomí. Bez paměti na tyto události si dnes jen obtížně představíme, co ve skutečnosti obsahovalo hrdinství těch, kteří zemřeli – tak nespravedlivě, krutě a ironicky vůči osudu – v posledních chvílích již beztak vyhrané války.