100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Poslední výstřely 2. světové války

Na západě Čech byla situace v květnu 1945 celkem přehledná a Američané postupně osvobozovali území až po demarkační čáru Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice dojednanou se Sovětským svazem.

Ve středních Čechách však dostaly události tragický spád. Vypuknutím četných povstání německá východní fronta ztratila bezpečný týl. Německé velení nařídilo okamžitě přesunout maximum mužů z východní fronty na západ. Od 7. května se z východu místo osvoboditelů začaly valit frontové divize skupiny armád Mitte (Střed).

Pro povstalecké jednotky a kraj to znamenalo katastrofu. Větší část Čech a polovina Moravy se topila v krvi rozsahem srovnatelným snad jedině s třicetiletou válkou. Konětopy u Mělníka a několik dalších obcí lehlo popelem. Německé jednotky začaly ustupovat k americkým liniím. Sověti začali pronásledovat ustupujícího nepřítele. Ve Středočeském kraji vše komplikovalo to, že v něm měly Wehrmacht či SS řadu dislokací a výcvikových prostorů, např. v Prosečnici, a na dalších místech. V Kladně, Kolíně, Mladé Boleslavi sídlily také prapory policejního pluku Schutzpolizei Böhmen a další ozbrojené jednotky např. gestapa.

7. května pronikl 1. ukrajinský front na levý břeh Labe do hloubky 60 kilometrů a postupoval na Prahu. Boj měl často povahu střetnutí s předním nebo zadním vojem a ničení německých kolon, protože ty se táhly napříč postupu Rudé armády. Sovětské letectvo se snažilo zabránit německému ústupu, a tak 9. května bombardovalo důležité dopravní uzly, Mladou Boleslav nebo Mělník. V Mělníce zahynulo 27 a v Mladé Boleslavi 200 českých civilistů a náletům padla za oběť i mladoboleslavská automobilka. I po náletech však zůstala města průjezdná.

9. května Američané přestali brát zajatce a uzavřeli demarkační čáru. Prchající německé jednotky se začaly hromadit na silnicích vedoucích na západ. Situace se proto na řadě míst kraje o to víc přiostřila.

Dramatickou podobu nabrala souhrou nejrůznějších okolností v prostoru Slivice–Milín na Příbramsku. V dějinách válečnictví je událost známa jako Bitva u Slivice, bitva posledních výstřelů 2. světové války v Evropě. Dnes zde stojí nenápadný památník, který připomíná protismyslnost hrůz války vyvolané lidskou zlobou a zvrácenou ideologií.

Památník odhaluje válečnou absurditu v plné nahotě a šílenosti. 11. a 12. května se celý svět už nejmíň čtyři pět dní radoval, že války je konec. Jen pár desítek kilometrů odtud se život jinde v Čechách vracel do mírových kolejí. V pražských ulicích již metaři dávno zametli poslední uvadlé kytice šeříků, které lidé házeli rudoarmějcům. A zde čeští vlastenci a partyzáni, sovětští i američtí vojáci společně bojovali proti Wehrmachtu a esesákům, kterým stále ještě nedošlo, že jejich běsnění je konec.

Vše nejvíc odnesli obyčejní lidé – civilové na Příbramsku, kteří se stále ještě nemohli svobodně nadechnout. Pořád je totiž decimovali němečtí vojáci, vraždili a ničili v poslední agonii každého a vše, co jim pod ruku přišlo. Neštítili se ničeho.

Odzbrojit zbytky po zuby ozbrojených vraždících fanatických jednotek, které se za každou cenu chtěly probít na západ – to byla formálně věc Rudé armády. Čeští civilisté i Američané mohli přihlížet a čekat, jak to dopadne. Vždyť už byl mír. Kapitulace platila. Ale právě tehdy a zde se projevily vlastnosti, díky nimž bylo válečné zlo poraženo. Vlastnosti jako statečnost, odpovědnost, svědomí, odhodlání. Zlu totiž nelze nečinně přihlížet a čekat, jak si s ním někdo jiný poradí. A tak na zakopané německé jednotky zaútočili partyzáni z brigády Smrt fašismu a dobrovolníci z Příbrami a okolí. Až dlouho poté, skoro o den později, dorazily sovětské a americké jednotky. Tenkrát bojovali všichni „spojenci“ skutečně a doslova bok po boku. Možná poprvé a naposledy.

Na tři a půl tisíce padlých spojenců a českých vlastenců během jednoho dne a vlastně už v době formálního míru – to byla ta nejkrutější tečka za zločiny války. Tečka, kterou by si nevymyslel žádný dramatik.

Desítky nenápadných pomníčků a pamětních desek rozesetých po Příbramsku připomínají tragické krveprolití na konci války.

Památník ve Slivici–Milíně dnes připomíná, že zlo, kterému kdykoliv dovolíme rozpoutat své běsnění, nikdy dobrovolně neskončí. Nezastaví ho žádná slova, proklamace, papíry a dohody. Zlo musí být vždy zničeno až do úplného konce. Jinak bude znovu zvedat hlavu a znovu se pokoušet o návrat. Proto je památník ve Slivici–Milíně jedním z nejdůležitějších ve Středočeském kraji, v celé české zemi, v celé Evropě.