100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Středočeský koncentrák

Často je v lidech zakořeněna představa, že za Protektorátu Čechy a Morava, se Čechům pořádně nikdy nic zlého nedělo, s nikým moc nebojovali a raději se podřídili. Taková představa typu – byli jsme za Rakouska, budeme i po něm. Představa, že protektorát vlastně ani nebyla pro Čechy žádná válka, že dostávali pořádně najíst, a kdo držel hubu, měl klid. Představa, že jsme vlastně ani nikdy moc netrpěli, za oběti si můžeme sami a velcí hrdinové a statečné činy – ty se odehrávaly někde daleko na frontě.

Nic není vzdálenějšího pravdě! Vždyť jen v počtu obětí války zaujímáme i jako malá země horní příčky smutných statistik. Z jedenapadesáti zemí zavlečených do války máme nadprůměrný počet obětí. I protektorátní středočeské osudy říkají něco zcela jiného. Tragédii násobí skutečnost, že povražděny byly zejména intelektuální a vojenské elity.

Jedním z těch, kdo uchovává paměť na hrůzy tohoto temného období, je obec Hradištko mezi Vltavou a Sázavou. Paměť na zdejší koncentrační tábor. Vždyť synonyma nacistické zrůdnosti, to nebyly jen Osvětim, Belzec, Buchenwald, Dachau, Majdanek, Oranienburg, Ravensbrück, Sachsenhausen, Sobibor nebo Treblinka, které zná dnes celý svět. Ale byly to i český Terezín, Skrochovice, Lety… a bylo to i Hradištko. Nebyly to lágry o nic méně kruté, bestiální, o nic méně zvrhlé.

Možná i naopak. Zdejší koncentrační tábor měl horší pověst než třeba Buchenwald. Nebyla to žádná česká lokální pobočka bavorského Flossenbürgu. Byl to lágr se vším všudy. Masakrovali tu Čechy za to, že údajně nedostatečně intenzivně pracovali pro Říši – tomu se tehdy říkalo „sabotáž“. Skončili tu francouzští odbojáři, byli tu decimování Rusové i Němci, Poláci i Španělé, Italové i Belgičani, Portugalci i Švýcaři. Byli tu vražděni nemocní vězni, vyšel odtud i transport smrti.

Dnes se z koncentráku zachovala jen dřevěná budova bývalé marodky a pár nerovností v terénu. Z marodky je chatka v zahrádkářské osadě. Lágr v Hradištku připomíná jen pomníček s označením a kamenem z apelplatzu z Flossenbürgu a malá naučná stezka.

Nejde však o jediné zařízení tohoto druhu v kraji. Pobočky koncentračních táborů byly např. v Panenských Břežanech. Od roku 1943 byl mezi Mirošovem a Mytí zřízen kárný tábor, který byl v roce 1945 přeměněn na tábor koncentrační. Byli tu internování lidé, kteří zběhli z totálního nasazení v Německu, stovky Čechů, ale také Slováci, Rusové, Ukrajinci, Poláci, a dokonce i Američan. Zacházení bylo stejně kruté, jako jinde. Když Američané osvobodili Mirošov, posloužil tábor jako sběrné středisko pro Němce, kteří nebyli schopni odsunu. Dnes je v přestavěném objektu domov pro seniory.

V kraji existovaly i další dnes polozapomenuté tábory. V Bystřici u Benešova byl v roce 1944 vystavěn tábor určený pro muže, od dělníků po univerzitní profesory, zejména pro potomky ze smíšených manželství a pro ty, kdo se odmítli rozvést s manželkami židovského původu. Byli vystaveni krutým fyzickým trestům, dozorci je bili holemi, museli absolvovat vysilující noční pochody. Internovaní budovali železnici u Bystřice k Petrovickému lihovaru a kopali protitankové zákopy. Táborem prošel i herec Miloš Kopecký. Dnes je nedaleko bývalého tábora pamětní deska.

Ve Vrchotových Janovicích byla zřízena jedna z poboček koncentračního tábora Flossenbürg poblíž Nového rybníka u severozápadního okraje Janovic. Do tábora byli cíleně přiváženi vězni pocházející ze vzdálenějších částí Evropy (Rusové, Holanďané, Belgičané, Italové, Španělé nebo Francouzi). Uvádí se, že do konce 2. světové války janovickým koncentračním táborem postupně prošlo na 3 000 lidí. Na návrší nad obcí Křepenice byl zřízen také menší koncentrační tábor zbraní SS. I on souvisel s brutálním vystěhováním Sedlčanska pro potřeby německé armády. Dnes je v těchto místech zřízen památník.

Toto vše si musíme stále připomínat i v našem kraji. Protože národ bez hrdinů a bez obětí ztrácí identitu. Ztrácí historickou perspektivu, ztrácí smysl bytí. Proto musí být zlo neustále pojmenováváno a pranýřováno. Bez toho by mohlo kdykoliv zase zvednout hlavu. Proto si budeme stále připomínat i středočeské Hradištko.