100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Jak se Havel v Poděbradech učil jezdit na kole

Brzo po druhé světové válce vznikla v Poděbradech elitní škola pro válečné sirotky, která jim měla poskytovat to nejlepší vzdělání a péči. S myšlenkou přišli ještě za války tři terezínští vězni, kteří byli shodou okolností Středočeši, poděbradští lékaři Ladislav Filip a Vojtěch Sailer a ředitel kladenského gymnázia František Jahoda.

Škola díky demokratické vládě v roce 1946 a díky řadě příznivých shod okolností skutečně vznikla v Poděbradech na zámku. Postupně měnila názvy, ale je známa jako Kolej Jiřího z Poděbrad, později Středočeská kolej Jiřího z Poděbrad s podtitulem Státní reálné gymnázium se základním a technickým zaměřením a chlapeckým internátem. Tato internátní škola byla určena hlavně pro sirotky po účastnících odboje, pro děti z perzekuovaných rodin a děti vyslané závodními radami velkých podniků. Ostatní studenti museli skládat přijímací zkoušky. Hlavní ideou bylo, aby znalosti předávali studentům ti nejlepší pedagogové a odborníci, aby škola intenzivně výchovně působila, aby zušlechťovala charakter, pěstovala sportovního ducha a manuální zručnost.

Materiální náklady provozu školy platilo město Poděbrady, proto mělo podmínku, že na škole bude moci studovat též poděbradská mládež. Stát hradil náklady na učitele a další personál. Ke špičkově vybavené škole patřila vlastní knihovna a čítárna, kaple, tiskárna, dílny, dokonce vlastní statek a dvůr s drobným zvířectvem. Studenti měli zajištěnu dobrou lékařskou péči a stravu. Dostali také široké možnosti věnovat se sportu a kulturní činnosti, jezdili na hory, chodili do Skauta a do různých kroužků. Fungovala tu také studentská samospráva. Poděbradská kolej se stala nejlepší a nejunikátnější školou v zemi. Byla dokonce vyčleněna z tehdejšího školského systému.

Jak už to v životě bývá, když má něco vysokou kvalitu, která není dostupná každému, nalézají lidé vlivní a bohatí různé cestičky, jak se k ní dostat. Velmi záhy na školu začaly mezi válečnými sirotky chodit děti různých komunistických pohlavárů, děti rodičů, kteří mohli dát úplatek, aby se jejich ratolest dostala k „elitě“. Spousta studentů měla za otce ministry, diplomaty nebo příslušníky pražské smetánky. A tak se postupně snižoval vysoký vzdělávací standard. A po komunistickém puči roku 1948 začali „mizet“ i kvalitní pedagogové, ředitel skončil v roce 1951 v kladenských dolech. Řada studentů byla vyloučena z politických důvodů. Školská reforma v roce 1953 školu definitivně zlikvidovala.

Všechny tyto okolnosti svedly dohromady na jednu kolej poděbradského zámku mnoho později slavných osobností. Studoval zde Ivan Passer, dnes světoznámý scenárista a režisér, blízký spolupracovník režiséra Miloše Formana, vrcholný představitel tzv. nové vlny československé kinematografie. U nás natočil film Perličky na dně nebo Intimní osvětlení roku 1965, které se řadí mezi nejlepší československé filmy všech dob. Napsal scénář k filmům Hoří, má panenko nebo Lásky jedné plavovlásky. Po roce 1968 emigroval a natáčel v USA (Cutterova cesta 1981, Stalin 1992).

Žáky školy byli bratři Ctirad a Josef Mašínové, synové legendárního československého odbojáře, jednoho ze Tří králů, generála Josefa Mašína popraveného nacisty. Josef se narodil v Lošanech u Kolína. Bratři v 50. letech aktivně působili v protikomunistickém odboji. Oba skončili v emigraci. Ctirad se v roce 1996 dokázal ostře vymezit též proti svému někdejšímu spolužákovi Václavu Havlovi. Do studentské party patřil i Mario Klemens, dlouholetý dirigent Filmového symfonického orchestru. Napsal hudbu k desítkám filmů a seriálů (Želary, Četnické humoresky, Zdivočelá země aj.).

Na jednom pokoji dokonce bydlel Miloš Forman, rodák z Čáslavi, oboustranný sirota, s o tři roky mladším budoucím prezidentem Václavem Havlem. I z nich, jako z většiny ostatních, se stali celoživotní přátelé. Havel vychodil na škole od roku 1947 dva ročníky. Jakožto dítě „vykořisťovatele“ dělnické třídy pak musel školu opustit.

Právě ze vzpomínek Miloše Formana a dalších spolužáků známe dopodrobna historku, jak se Václav Havel učil jezdit na kole. Výuka probíhala na nádvoří zámku. Studenti nasedli na bicykl, objeli nádvoří, vyjeli před zámek, obkroužili sochu Jiřího z Poděbrad a zpátky. Až došla řada na poněkud zavalitého, rozmazleného, sportovně nezdatného a neohrabaného Havla. Posadili ho na kolo. Havel vyjel ze zámeckých vrat. Nijak však nezatáčel, křečovitě se držel řídítek a vyrazil přes náměstí směrem k Nymburku za pobavených výkřiků spolužáků: „Pane profesore, Havel prchá!“. Na výzvy k zastavení nedbal. Nezbylo nic jiného, než aby tělocvikář nasedl na motorku a jal se „prchajícího“ Havla stíhat. Ani pak nebylo snadné jej zastavit. Až v polích za Poděbrady se podařilo chlapce „srazit z kola“. Vymlouval se na to, že má krátké nožky, nedosáhne tudíž na zem, a kdyby zastavil, spadl by a poničil by tím kolo.

Nic z toho však nezabránilo tomu, že Václav Havel si Poděbrady zamiloval do konce života. Měl v nich celoživotní přátele. I jeho osobní strážce byl Poděbraďan. V roce 1990 zde Václav Havel převzal čestné občanství už jako prezident.

Po zrušení školy začala působit v jejích prostorách Univerzita Karlova. Učili se tu češtinu zahraniční studenti, většinou z takzvaných „spřátelených rozvojových zemí“. V řadě států Afriky či Asie se k Poděbradům hlásí mnoho osobností, které zde studovaly a dnes zastávají ve svých zemích významné pozice. V současnosti se o zámek dělí Polabské muzeum Poděbrady, které je příspěvkovou organizací Středočeského kraje, s Karlovou univerzitou, jejíž Ústav jazykové a odborné přípravy zahraničních studentů zde nadále působí.