100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Kterak Gottwald kroutil kraji krkem

Ještě v nechvalně známém projevu na Staroměstském náměstí 21. února 1948 sliboval Klement Gottwald z balkonu paláce Kinských v Praze daňové úlevy rolníkům a živnostníkům, sliboval zákony a opatření ve prospěch pracujícího lidu měst a venkova. Dovolával se bratrského svazku dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence. Vzýval „pospolitý lid“. Zaklínal se ústavností, demokratičností a parlamentarismem pro všechny. Svolával k jednotě a svornosti.

Uplynulo pár dnů a z živnostníků se stali keťasové a šmelináři. Ze zemědělců se stali kulaci, z inteligence otroci v uranových dolech. Gottwald si vzpomněl na jiný dřívější projev, v němž vyhrožoval: „My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk.“ Podle tohoto hesla začala záhy ekonomická a morální devastace Středočeského kraje. Kraj odnesl proces zestátnění a znárodnění průmyslu i kolektivizaci zemědělství zvlášť destrukčním způsobem. Byly narušeny po sto let se vyvíjející a vyvážené vazby mezi průmyslem, obchodem a zemědělstvím i mezi lidmi, kteří měli vztah k půdě a místu svého žití.

Vládní puč je jedna věc, ale Gottwald a jeho nohsledi potřebovali od základů převrátit bytí naší země ve všech oblastech. K tomu byl třeba velký organizační a mocenský, systémově vystavěný aparát. S jeho budováním začali hned v roce 1948 přijetím zákona o krajském zřízení, kdy na území Československa vzniklo 19 nových krajů (13 v Česku a 6 na Slovensku). Hranice Pražského kraje se skoro kryly s hranicemi dnešního Středočeského kraje.

V každém kraji byly zřízeny krajské národní výbory. Mezi jejich hlavní úkoly patřilo pečovat o národní bezpečnost, účastnit se vypracování a provádění jednotného hospodářského plánu, plánovat a řídit hospodářské, sociální a kulturní budování na území kraje, zajišťovat předpoklady plynulé zemědělské a průmyslové výroby a starat se o zásobování a výživu obyvatelstva. Národní výbory byly podřízeny vládě a jednotlivým ministerstvům, tedy státní správě. Vedoucí funkcionáři se zpovídali prakticky výhradně orgánům Komunistické strany, která stanovovala „generální linii“ na všech úrovních a schvalovala postupy realizace plánu.

Stranický úkol zněl jasně: zlikvidovat soukromý sektor, zcela změnit majetkové poměry a sociální rozvrstvení na venkově. Podobu a prosperitu venkova i zemědělskou výrobu měly místo soukromých závodů zajišťovat centrálně řízené pilíře kolektivizovaného zemědělství – státní statky a jednotná zemědělská družstva. Byl to klasický stalinský model, podvod na lidech (na samotném „družstevnictví“ není nic špatného a družstva existovala i předtím), protože poúnorová družstva nesplňovala základní demokratické družstevní principy, jako je dobrovolný vstup, samospráva a odpovědnost členů podle vložených podílů, možnost kdykoliv vystoupit za adekvátní náhradu a podobně.

Představitelé zemědělského stavu a venkovské elity byli během kolektivizace diskriminováni a perzekuováni. V rámci akce „Kulak“ bylo v letech 1951–1953 obráno o majetek a přesídleno nejméně 2 000 rodin do jiných krajů. K tomu se přidružoval hojně využívaný zákaz pobytu a příkaz k vystěhování do určeného místa, který se týkal i rodinných příslušníků, aniž sami byli souzeni. Jen do roku 1953 bylo z našeho kraje vystěhováno 219 rodin. Pražský kraj se tak co do počtu přesídlených rodin kulaků ocitl na prvním místě v zemi.

Nikdo nikdy oficiálně neřekl, kdo kulakem je a kdo ne – většinou se v praxi jednalo o lidi, kteří v dané chvíli a na daném místě měli víc než ostatní. Na zbytek nevystěhovaných kulaků dohlížely kulacké komise. Kulaky povolávali na mimořádná vojenská cvičení, neboť byli označeni za osoby politicky nespolehlivé, a tudíž společensky nebezpečné. Většina z nich skončila v nechvalně známých Pomocných technických praporech (PTP). Kulacké děti byly v rámci tzv. „očisty“ vylučovány ze škol. Např. jen v roce 1952 bylo v kraji prověřeno 7 315 žáků, z toho 473 žáků navrženo na vyloučení. V roce 1952 bylo v Pražském kraji vyloučeno 70 studentů, dětí údajných vesnických boháčů. Další děti byly posílány na „převýchovu prací“ do odlehlých krajů, nejčastěji na Slovensko.

Vystěhovávání pokračovalo i v druhé polovině 50. let. Celkový počet nuceně přesídlených „kulackých rodin“ se podle výzkumů odhaduje na 16 000 osob. Středočeský venkov decimovaly také tři vlny pozemkových reforem, kdy se majetek vyvlastňoval držitelům stále menší a menší rozlohy půdy. Ve Středočeském kraji byla takto vyvlastněna více než pětina půdy.

Venkov dusily i další zákony, např. o zemědělském úvěru a hlavně zákon o zemědělských družstvech z roku 1949. Dalšími likvidačními zákony byly třeba zákon o mechanizaci zemědělství, zákon o výkupu a dodávce zemědělských výrobků, o dodávkových povinnostech a výkupu zemědělských výrobků, o stíhání černého obchodu nebo zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Za porušování těchto velmi „pružných“ zákonů mohli lidé dostat doživotí nebo i smrt, např. za „maření jednotného hospodářského plánu“.

Součást represe tvořily mezi léty 1949–1951 krajské bezpečnostní pětky a okresní bezpečnostní trojky zřízené na pokyn ÚV KSČ. Působily u příslušných národních výborů. Úkolem trojek bylo rozhodovat, zda bude konkrétní člověk „řešen jen“ trestní komisí při národním výboru, nebo půjde k soudu. Často tak probíhaly kulacké procesy. V kraji byly tímto způsobem trestány desítky lidí.

I za těchto okolností získávala KSČ těžko převahu. Středočeský kraj nebyl moc „komunistický“. Naopak. Už po válce při volbách 1946 zde KSČ těsně porazila Československou stranu lidovou a získala jen kolem 33 % hlasů, zatímco v Praze a jinde získávala i 60 %. Podobně dopadly i volby v roce 1948. V kraji na začátku 50. let počet členů KSČ dokonce klesal. O to brutálněji dopadla následná vlna kolektivizace. Vše bylo provázeno bombastickou, teatrální a násilnou agitací. Přesto se většina středočeských rolníků stavěla ke kolektivizaci lhostejně nebo odmítavě.

Rolníkům byla odebírána nejen půda, ale i stroje. Do užívání je dostaly státní strojní a traktorové stanice. Národní výbory rekvírovaly mechanizační prostředky třeba jen proto, že shledaly, že stroje nejsou dostatečně využívány. Pro představu, bylo zabaveno 16 391 traktorů, 23 014 mlátiček, 20 365 samovazů, 6 373 vlečných vozů, 12 391 traktorových pluhů, 10 171 lisů na slámu a další technika.

Kromě zemědělských družstev, zejména tam, kde se je nedařilo urychleně vybudovat, měly být pilířem socialistického zemědělství státní statky a strojně traktorové stanice. V kraji jich byly desítky. Avšak kvůli problémům se zastaralou mechanizací a vozovým parkem stály již na začátku 50. let spolu s JZD na pokraji zhroucení. Malá prosperita JZD představovala hlavní problém kolektivizace.

Nezkušenost bezzemků a malorolníků, kteří se hlásili do družstev jako první, s řízením „čehokoliv“, špatná mechanizace a primitivní způsob hospodaření byly typické. Nedůvěru lidí v družstva se komunisté snažili zlomit zvýhodňováním členů JZD. Pro nevyškolený personál zřizovali „školy práce“, kde se učily základní věci, které dřív znal každý sedlák. Ti z mála sedláků, kteří zemědělství rozuměli a do družstev vstoupili, byli postupně vyštváváni a likvidováni, často pod smyšlenkami typu „sabotáž“, když se kvůli počasí urodilo méně, než stanovil plán.

Uměle zrychlované zakládání JZD a násilný boj proti kulakům působily na zemědělství negativně. JZD neměla o půdu moc zájem, péče o ni se zhoršila, výnosy klesly. Situace se začala brzy vymykat z rukou. Celkem se už v období 19531954 rozpadlo více než tisíc družstev. Od nejbrutálnějších postupů se muselo ustoupit, avšak v další fázi kolektivizace let 1955–1960 základní trendy pokračovaly.

Na počátku kolektivizace v roce 1949 fungovalo v kraji 63 198 soukromých zemědělských hospodářství. Podíl socialistického sektoru na zemědělské půdě v roce 1948 činil pouhých 6,3 %. V roce 1959 už bylo v kraji 1 446 JZD, která obhospodařovala přes 80 % půdy, soukromí zemědělci skoro neexistovali.

Oficiálně se kolektivizace považovala za ukončenou ve výroční rok 1959, deset let po vydání prvního zákona o jednotných zemědělských družstvech.

Kolektivizace ve Středočeském kraji znamenala zničení naprosté většiny soukromých hospodářství. Projekt ekonomicky zkrachoval, byť politicky znamenal úspěch. K předválečné úrovni dospěla zemědělské produkce až v druhé polovině 60. let. Ještě v roce 1960 dosahovala odměna a mzda v zemědělství pouhých dvou třetin odměn v průmyslu. Lidi nic nemotivovalo k práci v zemědělství. Úpadek zemědělství přinesl problémy se zásobováním a řada zemědělských produktů se nakonec paradoxně musela nakupovat v kapitalistických zemích. Legendy o zemědělské soběstačnosti jsou dodnes šířeným mýtem.

Ekonomická pochybnost kolektivizační mašinerie a tisíce zničených lidských osudů nejsou vše, co násilná kolektivizace kraji přinesla. Způsobila Středočeskému kraji možná víc než krajům jiným škody, jejichž odstranění bude trvat desítky, možná stovky let. Kolektivizace znamenala nezvratný zásah do krajiny. Proměnila vztah člověka k půdě a k majetku. Mocenská zvůle zbavila náš venkov křesťanské paměti. Způsobila netečnost většiny společnosti vůči prostředí, které obývá, lhostejnost k znečištění vod, k devastaci půdy a vůči ničení kulturního dědictví. Likvidace soukromého vlastnictví zničila pocit osobní zodpovědnosti za stav a podobu krajiny. Krajina se stala majetkem všech a nikoho. To je největší šrám na minulosti i dnešní podobě Středočeského kraje.