100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Středočeské GULAGy aneb ARBEIT MACHT FREI

Likvidace lidí nepohodlných režimu neskončila v 50. letech politickými procesy. Ty nemohly být plošné, likvidovat se jimi dali spíš jednotlivci jako teatrální akt k vyděšení mas. Totalitní režim vymyslel účinnější způsob, jak decimovat lidi ve velkém. A tak byla tvář Středočeského kraje zjizvena nejen staletým dobýváním zlata, stříbra, železa, krevelu, goethitu, uranu a dalších vzácných rud a nerostů, ale i osudem tisíců nevinných, kteří do úmoru otročili v táborech nucených prací, kde „člověk“ byl jen statistickou jednotkou, „muklem“ neboli „mužem určeným k likvidaci“.

Stejně jako v nacistických koncentrácích nad branami takových zařízení v kruté historické ironii čněl nápis PRACÍ KE SVOBODĚ. Jde vlastně o doslovný překlad hororového nápisu z německých koncentráků ARBEIT MACHT FREI. Ještě větší ironií osudu bylo, že v těch „našich“ trpěli i lidé, kteří přežili válečné koncentráky, a ti, kteří je v bojích osvobozovali. Pro režim to nebyli lidé, ale „živá pracovní síla“, všichni ti, kteří byli posouzení jako osoby „nepřátelské“, „nepohodlné“, či prostě a pouze „politicky podezřelé“ nebo „potenciálně nepřátelské“.

A aby onoho dějinného cynismu nebylo málo, komunistický režim využil pracovní tábory, které vybudovali zajatí vojáci německých armád v letech 1947–1949. Poválečné Československo se potýkalo s nedostatkem pracovních sil, a tak se nejprve používali v těžkých provozech němečtí váleční zajatci. Když byli na přelomu 40. a 50. let na základě mezinárodních smluv odsunuti, naskytla se příležitost využít vězňů politických. Většinou šlo o elitu národa.

Otrocká práce, kruté zacházení, podlomené a zničené zdraví a smrt byly určeny lidem, kteří se předtím zasloužili o náš stát. Mezi mukly se ocitli hlavně příslušníci bývalých nekomunistických politických stran, účastníci nekomunistického odboje za 2. světové války, soukromí zemědělci a živnostníci, demokraticky orientovaná inteligence, členové Sokola a dalších sportovních spolků i četných režimu nepohodlných organizací, významní politici, vojáci a důstojníci spojeneckých armád, vědci, duchovní, umělci, spisovatelé a další osobnosti. Trpěli tu známí sportovci, třeba hokejoví reprezentanti, mistři světa z let 1947 a 1949. Za své medaile byli odměněni ostnatým drátem. V kruté dramatické zkratce se tu setkávali hrdinové odboje s válečnými zajatci, kolaboranty a zrádci. Lidé nevinní a hrdinové zde trávili nejlepší léta života se skutečnými zločinci, vrahy, násilníky a zloději.

Mementem oněch neblahých časů je Památník Vojna u Lešetic. Sám název lágru zní krutě posměšně. Jmenuje se tak podle nedalekého vrchu Vojna. Již v březnu 1950 zde strádalo na pět set lidí nepohodlných režimu. V roce 1951 byl tábor nucených prací přejmenován s absurditou režimu vlastní na Nápravně pracovní tábor Vojna. Objevovali se zde lidé odsouzení ve vykonstruovaných procesech za velezradu, za pokus o velezradu, napomáhání velezradě, za vyzvědačství, za pokus o nepovolené opuštění republiky, podvracení lidově demokratického zřízení. Byli tu i lidé bez soudu a jen pro pouhé „podezření“. Šikanovali je kápové, skuteční kriminálníci odsouzení za těžké zločiny, vrazi a násilníci.

Za pouhé tři roky stoupl počet vězňů na trojnásobek. Podle režimu sem putovali jen ti „nejnebezpečnější, zvláště státně bezpečnostní zločinci“. Ve skutečnosti jen stoupenci demokracie odsouzení ve vykonstruovaných procesech na deset a více let. Dřeli na dobývání uranu a na stavbě nové části Příbrami. Obdobná zařízení existovala rovněž na Jáchymovsku a Slavkovsku, ale Vojna byla největší a k dnešku je jediným dochovaným lágrem u nás.

Výčet osobností je tragický a nekonečně dlouhý. Od roku 1953 na Vojně za údajnou protistátní činnost věznili legendárního československého válečného stíhače ze západní i východní fronty a našeho nejúspěšnějšího pilota ve Slovenském národním povstání generála Františka Cháberu. Politickým vězněm byl také zástupce velitele 1. československé samostatné smíšené letecké divize v Sovětském svazu plukovník Mikuláš Lisický. Trest si zde odpykával vynikající válečný střelec bombardéru 311. československé peruti RAF z bitvy o Atlantik podplukovník Pavel Pukančík.

Uran zde dobýval generál Tomáš Sedláček, dělostřelecký důstojník československých vojenských jednotek ve Francii, Anglii a Sovětském svazu. Trestu neunikl generál Rudolf Pernický, velitel parašutistické skupiny Tungsten vyslané roku 1944 z Anglie do protektorátu na pomoc domácímu odboji. Za ostnatými dráty trávil léta nesvobody Příbraman plukovník Bohumil Zelenka, který pracoval jako přidělenec ministru Janu Masarykovi v Londýně. Ve stejných místech, kde velel oddílu partyzánské skupiny Smrt fašismu, skončil za mřížemi plukovník Bohumil Pešta ze Sedlčan. Podobný osud měl plukovník Miroslav Ondrák, který za protektorátu řídil štáb partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova na Českomoravské vrchovině.

Od roku 1952 až do amnestie 1960 byl na Vojně a ve vedlejším táboře na Bytízu vězněn Stanislav Svozil. Za války ho nacisté odsoudili za odboj k trestu smrti. Těsně před popravou uprchl z věznice, aby byl podruhé odsouzen k trestu smrti po únorovém puči 1948 československým lidovým soudem za údajnou protistátní činnost. Nakonec dostal po odvolání „jen“ doživotí z propagandistických důvodů, protože lidově-demokratická justice nechtěla užít stejně krutý trest jako ta nacistická.

Tragický a typický osud potkal Pravomila Raichla, hrdinu druhé světové války, který emigroval do Sovětského svazu, aby mohl bojovat s nepřítelem. Místo toho skončil v sibiřském gulagu. Dostal se však ke Svobodově armádě a prošel frontu z Buzuluku až do Prahy. Byl šestkrát raněn, z toho třikrát v bojích na Dukle. Z lágru Vojna utekl. Utekl později i z krutého vězení Leopoldov a podařilo se mu prchnout na Západ.

Na Vojně „seděl“ i sekretář ministra zahraničí Jana Masaryka, starosta československého Junáka a aktivní účastník Pražského povstání JUDr. Antonín Sum. Společníky v uranových štolách mu dělala i dlouhá řada spisovatelů jako třeba Jiří Stránský, prezident českého PEN klubu, autor mnoha literárních děl a spoluautor filmových scénářů z tohoto prostředí (např. Zdivočelá země), nebo spisovatel a disident Karel Pecka (autobiografické Motáky nezvěstnému) či básník Zdeněk Rotrekl.

Řada těch, kteří strádání nepřežili, je předlouhá. Na Vojně zahynul roku 1954 hrdina bitvy o Británii plukovník in memoriam Sylvestr Müller odsouzený na 25 let a další oběti režimu.

Velmi krutě byly na Vojně trestány jakékoliv pokusy o útěk nebo protestní akce. Hladovka v roce 1955 skončila jedenácti rozsudky za velezradu a pobuřování a dodatečnými tresty od čtyř do dvanácti let. Ilustrací zvrhlosti této mašinerie je i to, že korunním svědkem se při vyšetřování stal skutečný kriminálník, též vězeň na Vojně, jistý Pampl, jenž byl za okupace příslušníkem Sicherheitsdienstu (zpravodajské služby SS a NSDAP). Udal organizátory hladovky Státní bezpečnosti. Na svobodu se dostal po pěti letech za vzorné chování. Posledního z iniciátorů hladovky propustili až po amnestii v roce 1968.

Vězni neumírali jen zastřelením při pokusu o útěk. Desítky až stovky jich zahynuly na následky týrání, doplatily na neskutečně kruté a nebezpečné pracovní podmínky, protože v dolech se nedodržovaly elementární principy bezpečnosti práce, chyběla výdřeva šachet. Nejčastější příčinou úmrtí byla rakovina plic z ozáření. Dalším paradoxem bylo, že likvidační pobyt v lágru si vězni sami platili. Za práci dostávali mizernou mzdu, ze které se jim strhávaly peníze na provoz tábora. Jen co zbylo, se posílalo rodinám, ovšem jen tehdy, když vězni pracovali. Pokud byli nemocní nebo trčeli v „separaci“, tak o výdělek přišli.

Kromě hlavní příčiny – politické zvůle – byl katalyzátorem nesmírného utrpení uran, který se již během druhé světové války a po jejím skončení stal strategickou surovinou pro výrobu jaderných zbraní. Pro československého poručníka, Sovětský svaz, měl význam jako předmět mocenského soupeření se Spojenými státy. Proto si již v dohodě z roku 1945 mezi Československem a Sovětským svazem Stalinův režim vynutil zajištění intenzivní těžby československého uranu a jeho výlučné dodávky. Uran na atomové bomby těžili čeští političtí vězni.

Po amnestii v roce 1960 se počet vězňů snížil, mnozí byli odsunuti do dalších podobných nedalekých táborů. Poté až do roku 2000 využívala zařízení tábora armáda. Vězeňské zařízení tu najdeme dodnes.

V areálu je vytvořena expozice, která se věnuje politickým vězňům a protikomunistickému odporu od komunistického puče v roce 1948 až do sametové revoluce 1989. Autentickou atmosféru lágru přibližuje budova velitelství, vězeňská korekce, bunkr, ubytovací barák, vězeňská marodka i hlídkovací věž, z níž je nyní rozhledna. Dochovaný vězeňský areál je ve střední Evropě ojedinělý.

Vojna nebyl jediný lágr tohoto typu ve Středočeském kraji. Ve Svatém Janu pod Skalou v klášteře fungoval po roce 1948 tábor nucených prací, kam byli umisťováni také odpůrci komunistického režimu a nasazováni na práce do nedalekých lomů. Po zrušení tábora zřídili komunisté v objektu věznici, v letech 1951–1953 dle svědectví jednu z nekrutějších u nás. Po nátlaku Mezinárodního červeného kříže byla v roce 1955 zrušena. Místo se tak tragicky pojí s řadou obětí komunistické diktatury v poválečném období. Dnes zde najdeme umístěnu pamětní desku. Podobně krutým táborem byl nápravně pracovní tábor u příbramské osady Bytíz, vybudovaný v roce 1953 a největší z uranových táborů na území Československa, s kapacitou až 2 000 odsouzených. Celkem bylo v Česku osmnáct lágrů pro „nepřátele lidově-demokratického zřízení“. Prošlo jimi na 70 000 nevinných lidí.

Historie vězeňského lágru Vojna a dalších i povědomí o jejich existenci musí být zachovány pro další generace. Jedná se o poslední lokalitu, kde se uchránily autentické vězeňské objekty z doby komunistické perzekuce. Proto vláda ČR rozhodla v roce 1999 vybudovat Památník Vojna, pietně připomínající utrpení občanů v době komunistické zvůle, jako pobočku Hornického muzea Příbram. Na přípravě památníku se podílela také Konfederace politických vězňů ČR. Důležitost zpracování tohoto náročného tématu podpořil Středočeský kraj, zřizovatel Hornického muzea Příbram, a Grantová agentura České republiky.

V lednu 2001 byl areál vyhlášen kulturní památkou a v roce 2005 po náročné rekonstrukci zpřístupněn veřejnosti. Výroční událost roku 2018 připomíná tematická výstava Ani gram uranu sovětským okupantům, která se váže k roku 1968.