100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Dle plánu spějme k Pánu

Od počátku 60. let zcela zjevně přestávala v průmyslu fungovat setrvačnost prvorepublikové prosperity. Voluntaristické plánování od zeleného stolu podle sovětského vzoru vedlo ke stagnaci hospodářství. Místo toho, aby se straničtí aparátčíci poučili, dospěli k názoru, že okamžitého zlepšení je možné dosáhnout plánovitými strukturálními změnami hospodářství.

Zjištění, že stovky zaostalých podniků nejsou rentabilní, vedlo socialistické plánovače ke „geniálnímu“ řešení. Rozhodli se zrušit během dvou tří let stovky ztrátových provozoven s desetitisíci zaměstnanci. Místo inovací a investic do obnovy stanovovala Státní plánovací komise stále bizarnější pravidla pro rušení neefektivních výrob, jež se beztak nedodržovala. Podobná situace nastala i v zemědělství, které nevykazovalo kýžený vzestup. Naopak jeho produkce dosahovala v polovině 60. let sotva předválečné úrovně.

Po léta se neinvestovalo do spotřebního průmyslu. Nebyl schopen zvyšovat výrobu ani kvalitu, nemohl uspokojit vnitřní trh. Výroba „za každou cenu“ jen plnila sklady. Vývoz za devizy upadal na bod mrazu, cizokrajné měny se nedostávalo. Rozpor mezi neomezenými možnostmi dovozu a nedostatkem deviz i obrovským zahraničním dluhem byl nebetyčný. Lidé sice dostávali přidáno na platu, ale neměli si za peníze co koupit – auta a chaty to nemohly zachránit, tolik peněz zase naprostá většina občanů neměla. Třeba cena auta vyžadovala naspořit veškerý několikaletý průměrný plat. Zoufale chyběla spousta průmyslového zboží, třeba obyčejné silonky, módní oblečení nebo sporáky. Československo trápil nedostatek masa. Efektivnost výroby a produktivita práce se stávaly prázdným pojmem. Chlouba režimu „třetí pětiletka“ v roce 1963 zkrachovala.

V této situaci hroutící se ekonomiky dostal smrtelnou ránu nejvíc právě Středočeský kraj, a to ve chvíli, kdy se socialističtí plánovači rozhodli, že zlepšení spočívá v dalším posílení energetiky, hutnictví a těžkého průmyslu. Tím jen vlili olej do dohořívajícího ohně českého hospodářství. Vše dopadlo právě naopak.

Plánovači celkem správně odhadli, že jádrem pudla jsou neefektivní podniky, hlavně v těžebním a těžkém průmyslu. Tyto podniky rovnou ve svých plánech počítaly se ztrátou. Ztráta se pak dorovnávala ze státního rozpočtu. Ale protože to byli „plánovači“, tak nemohli nechat jen tak nějaký podnik zbankrotovat. To bylo politicky neúnosné. A tak se investovalo neuváženě do zcela nových staveb místo toho, aby se prováděla intenzifikace a modernizace stávajících provozů. Těžký průmysl tak vlastně vyráběl sám pro sebe, dělal výrobu pro výrobu.

Podmínky pro likvidaci neefektivních výrob likvidovaly samy sebe. Jednak nesmělo dojít k omezení výroby stávajícího sortimentu. Za druhé bylo myslitelné uzavřít jen provozy staré, kde se nevyplatila rekonstrukce a existovala možnost převést výrobu někam jinam. To však paradoxně vedlo k rušení výrob v pohraničí, kam stát předtím investoval obrovské prostředky, mimo jiné do osidlování. A tam, kde výroba zůstala, zatím třeba ve Středočeském kraji, se zoufale nedostávalo pracovních sil, byť počet pracovníků v průmyslu vzrostl od roku 1948 do roku 1962 o plných 48 %, což bylo nejvíc na světě. Takto se likvidovaly stovky podniků a z práce odcházely desetitisíce lidí. Jen ne tam, kde to bylo nejvíc potřeba, v největších průmyslových aglomeracích, které se nacházely například ve Středočeském kraji.

Zdálo by se, že to bylo pro Středočeský kraj dobré, ale tato politika se kraji, a nejen jeho těžkému průmyslu, vrátila doslova jako bumerang. Místo toho, aby stát investoval do podniků, kde to šlo a kde to mělo smysl, byly tyto podniky mezitím zrušeny.  V národním hospodářství zůstaly před klinickou smrtí doslova trčet obrovské neefektivní hornické a hutnické konglomeráty na Berounsku, Kladensku a jinde ve středních Čechách.

Zdejší železné rudy byly chudé na železo (měly ho jen asi 15 až 30 %). Ruda se musela velmi nákladně a draze upravovat, aby šla vůbec smysluplně obrábět. To vše dramaticky zvyšovalo spotřebu koksu a vápence. Výroba se vůbec nevyplácela. A tak vláda v roce 1965 nakonec rozhodla, že těžbu železné rudy v Čechách prakticky zlikviduje a dál bude dovážet rudu ze Sovětského svazu, převážně z oblasti Krivoj Rog (dnes na Ukrajině). Skončil důl v Chrustenicích i nejstarší důl Krušná hora u Berouna a důl ve Zdicích s evropsky unikátní sedmikilometrovou lanovkou do Králodvorských železáren. V plánovacím chaosu zcela zanikly i doly v Nučicích, které byly hlavním zdrojem československé železné rudy.

Horníci a dělníci pak pracovali na různých důlních průzkumech nebo v dolech na Kladně či na dobývání uranu v Příbrami. Ale většina byla přeškolena na jinou práci.

Zrušení dolů jen předznamenalo celé neštěstí. Socialističtí plánovači naprosto nedbali poznatků nových technologií v oboru. Aby snad ušetřili, rozhodli se pro udržení výroby železa v takzvaných „hrudkovnách“, které používaly zastaralou technologii ze 40. let. Hrudkováním se sice zvyšovala „kujnost železa“ až na 80 % a to se pak dalo lépe obrábět, ale tento technologický postup byl tak drahý, že docházelo k trvalé, stále se zvyšující a obrovské ekonomické ztrátě. Výroba vázala tisíce pracovníků, kterých se nedostávalo jinde.

Stejně neefektivní jako hrudkováním byla výroba takzvanou „aglomerací“, kterou se zpracovávala sovětská prachová ruda. Na špatnou výkonnost těchto provozů bizarním způsobem navazovaly válcovny, které za strašlivých podmínek hodných leda 19. století válcovaly na původních strojích z roku 1905.

Přesto se tyto neefektivní podniky potýkaly s nedostatkem pracovních sil. Dokonce kvůli tomu musely přerušovat výrobu nebo nabírat masy nezkušených brigádníků. Postupně byly provozy, které měly tvořit jádro těžkého průmyslu ve Středočeském kraji, zrušeny. Místo technologické obnovy došlo v roce 1964 ke zrušení hrudkovny v Králově Dvoře. Zrušena byla i ta v Mníšku pod Brdy.

„Plánovitá“ devastace středočeského těžkého průmyslu pokračovala i v dobách normalizace. V roce 1975 byl zrušen celý vysokopecní provoz v kladenských železárnách. Místo likvidace neefektivních provozů a investic do modernizace docházelo k likvidaci celých průmyslových oborů v kraji. Poslední vysoká pec v českých zemích vyhasla jako doslova muzeální kus v roce 1987.

Dodnes se Středočeský kraj potýká s důsledky znečištění životního prostředí, neboť těžba a především hrudkovny byly snad nejšpinavější výrobou v zemi. Dlouho se též v kraji bude ještě tvořit strukturální rovnováha vyspělého průmyslu a výroby.