100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Pražské jaro nebylo jen pražské aneb mělnické koulení sudů a piano v kašně

Podivuhodné době 60. let a zejména jejich druhé polovině se obvykle říká „zlatá šedesátá“. Byla to éra hlavně kulturního a částečně společenského oživení, kdy po ukončení nejbrutálnější vlny politických procesů a kolektivizace i po několika vlnách amnestií měli lidé pocit, že se mohou volněji nadechnout, že mohou hledat a nalézat nové formy seberealizace.

Zejména u mladé generace se objevovaly zprvu nepřímé formy vzdoru a vymezení se vůči establishmentu. Nejmarkantněji se to projevovalo třeba v muzice reprezentované vlnou rock-and-rollu a big beatu se všemi atributy chování, oblékání a vůbec vnějších příznaků „západního“ životního stylu, který s tím byl spojen. Jako hlavní symbol nonkonformity se ustálily u mladých mužů dlouhé vlasy … a také džíny u těch, kdo je dokázali sehnat, i oslovení „vole“.

Nastoupila generace, která nezažila válku, nebyla spojená s komunismem, měla pocit, že stojí proti celému světu. Dělo se to i na Západě. Jen motivace byla v podstatě opačná. Na Západě mladí revoltovali proti „kapitalistické“ vládnoucí třídě a proti válce ve Vietnamu z levicových pozic. U nás šlo o vzdor nejen proti maloměšťáctví, ale proti režimu levicovému v podobě sovětsko-stalinistické.

Záhy se se však vzdor a hledání nových, avantgardních forem spíše v kulturní oblasti zvedl i do výše politické. Představitelé režimu byli burcováni ze své zapšklosti a nadutosti na všech frontách. Ve spojení s nedostatky v zásobování, s problémy v hospodářství a stále platnou cenzurou začala být atmosféra ve společnosti výbušná. Pasivní formy odporu postupně dostávaly ostřejší ráz. Nastala doba otevřenějšího vzdoru a současně i uvolnění, která je označována „pražské jaro“.

Každá akce vyvolala reakci. Komunisté dokonce přijali zákon o boji proti vlasatcům. Po policejním honu a zátahu na „máničky“, chlapce s dlouhými vlasy, následovala roku 1966 jedna z prvních otevřených demonstrací pod heslem „Vraťte nám naše vlasy!“ Na demonstraci, která prošla centrem Prahy, se objevovala i jiná hesla, třeba „Komunisti jsou volové!“ Šlo o věc nevídanou, nikoliv však poslední. Největší protestní akcí se stala o rok později bouře studentů na strahovských kolejích, kde neustále vypadávala elektrika, pod heslem „Chceme světlo! Chceme studovat!“ To už nebyla demonstrace stovek vlasatců, pochybných individuí. Protestovalo nejméně 2 000 studentů, budoucí elity národa. Vládnoucím pohlavárům to způsobilo šok. Vystoupení studentů nepřímo zlomilo vaz dokonce prezidentu Antonínu Novotnému a posunulo tak do vedení země tehdy populární politiky jako Dubčeka, Smrkovského, Černíka nebo Svobodu.

Tyto známé události by mylně mohly vést k dojmu, že vše důležité se odehrávalo v Praze a ostatní města a kraje se jen vezly. Není to pravda. K podobnému dění docházelo i ve Středočeském kraji. Podrobně jsou kupříkladu dokumentovány události Mělnického vinobraní v roce 1967.

Do té doby probíhalo Mělnické vinobraní jako oslava socialistického režimu, která připomínala spíš jarmark se stánky s nedostatkovým zbožím. Průběh občas narušily jen obvyklé opilecké scény jako koupání v kašně nebo bitka kolotočářů. Od poloviny 60. let se však duch vinobraní měnil. Z akce se stával spíš masopust, karneval nebo něco na způsob majálesu, kdy měli lidé pod krytím vinného opojení příležitost chovat se neformálně.

Na vinobraní se začala sjíždět také mládež a máničky ze širokého okolí. Už to nebyla formální oslava socialismu a jeho výdobytků. K vypitým hektolitrům vína, piva, tunám klobás a „vtipným“ vystoupením Strýčka Jedličky začaly se z davu ozývat protistátní výkřiky a hesla. Na lešení u zámku vylezl mladík opásaný mělnickým praporem a vedl „řeči“ o blížící se zkáze. To bylo tehdy pojímáno jako věc nejen opilecká, ale i protirežimní.

Tato atmosféra vyvrcholila kolem půlnoci, kdy skupiny mladých lidí táhly městem. Nejprve vlastním prozpěvováním a řvaním přerušily na náměstí Míru oficiální program armádního uměleckého souboru. Poté ze sudu usazeného v kašně řídili rozjaření mladí další „bojové“ operace. Nejprve házeli na pódium dlažební kostky, židle a lahve, pak zrekvírovali erární piano a také ho hodili do kašny. Pódium zdemolovali. Vrcholem svérázné akce bylo dobytí rozhlasové hlasatelny, jež stála na náměstí maskovaná jako obří sud. Začali jej koulet po náměstí, až také skončil v kašně. V bitce s přivolanými příslušníky Veřejné bezpečnosti mladí „válečníci“ dokonce ukořistili vysílačku, aby nešla přivolat pomoc. Proti příslušníkům VB valili velké „reklamní“ atrapy lahví Ludmila. Řada účastníků zteče skončila v cele a později u soudu. O necelý rok později byli amnestováni novým prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou.

Celý incident bychom z dnešního pohledu mohli posuzovat jako kuriózní opileckou bitku v duchu klasické středočeské ladovské rvačky v hospodě, kdyby průběh nedoprovázelo nadšené, souhlasné, ba obdivné povzbuzování přihlížejícího davu. Nešlo ani o žádné „pražské“ provokatéry nebo nekalé živly. Mezi devíti později souzenými účastníky byli mladí dělníci a učni z mělnického okresu (mezi nimi jedna dívka). Celá událost navíc přerostla do širšího otevřeného střetu s Veřejnou bezpečností. Museli být nasazeni služební psi, byl použit dokonce slzný plyn. Lidé házeli na příslušníky VB lahve a hromadně skandovali: „Bijte je!“ Z davu se podle svědectví ozývalo i volání „vidíte je svině, takhle jednají s dělníkem“, „gestapo, gestapo“ nebo křik, že by ty „esenbáky nechal všechny postřílet“.

To nebyla opilecká bitka lidí od kolotoče. To již nebyl pouhý happening. A Mělník nebyl jen nějakým obyčejným zapadákovem, byl důležitým průmyslovým městem. Události se staly první známkou toho, že lidé se již nebojí, že chtějí svá práva – v tomto případě právo na zábavu podle vlastní vůle. Ještě před pár lety by jim za takové výkřiky a gesta hrozila smrt nebo pracovní tábor. Z lidí však začal padat strach a frustrace válečných a 50. let a opět začali vnímat vzájemnou pospolitost. Právě nyní si začali uvědomovat svoji emancipující se sílu.

Kdo by si snad myslel, že události Mělnického vinobraní byly jen opileckou epizodou, měl by si počíst ve stranických archivech zachované protokoly a zápisy z jednání již z počátku 60. let. Dokonce i stranické organizace na Kladensku, které bylo vždy označováno za „tvrdé jádro“ československého komunistického hnutí, se začaly potýkat s rozevírajícími se nůžkami mezi názory stranických aparátčíků a obyčejných dělníků z hutí nebo z ČKD Slaný. Dělníci se již začátkem 60. let odmítali účastnit stranických seminářů a schůzí. Stavěli se více než laxně ke stranickým výzvám ohledně plnění výrobních plánů, socialistických závazků či intenzifikace práce. Práci z části de facto bojkotovali. KSČ se rozhodně nedařila „práce s kádry“, jak hlásala oficiální propaganda. Dělníci v ČKD Slaný třeba otevřeně prohlašovali, že by měl být zrušen Ústřední výbor komunistické strany Sovětského svazu. Pasivní kverulace se stávala normou. Ani do práce v zemědělství se nikdo nehrnul, jak si stýskali straničtí funkcionáři. Situace v závodech hrozila být neúnosná nejen po ekonomické stránce, ale i s ohledem na nálady pracujících. Systém se začal postupně rozkládat na místech, kde by to tehdy nikdo neočekával. A ani mělnické události nebyly opileckým excesem, ale vyjádřením nálad, které v celém Středočeském kraji tehdy panovaly a projevovaly se různými formami.

Na rozdíl od pražských akcí šlo v Mělníce o první skutečně spontánní a aktivní vystoupení obyčejného lidu bez rozlišení jakékoliv „stavovské“ příslušnosti. Nic na jeho důležitosti nezmění fakt, že velkou úlohu v něm hrály hektolitry vypité mělnické Ludmily. Pražskému jaru zkrátka předcházel mělnický podzim.