100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Pochodeň č. 1 ze Středočeského kraje

V mnohém nadějná zlatá šedesátá dopadla pro celou společnost i Středočeský kraj špatně. Optimisticky vnímaná krátká obleva režimu skončila pod pásy okupačních tanků v srpnu 1968. Všichni tehdy nejpopulárnější politici, kterým lidé věřili a spoléhali na ně, nakonec zradili a podepsali v Moskvě potupné okupační protokoly (až na Františka Kriegela). Po krátké epizodě prvních vzrušených dnů anexe, kdy se občané snažili vojákům pěti „spřátelených armád“ vysvětlit, že u nás opravdu nezuří žádná kontrarevoluce, po desítkách mrtvých a několika požárech vozidel nebo domů, začali lidé upadat do letargie. Pochopili, že vojska jsou tu napořád. Přizpůsobili se.

Otěže začala přitahovat i vedoucí úloha komunistické strany. Oblíbení prominenti Pražského jara byli pomalu zametáni do ústraní. Československá socialistická republika se stala 1. ledna 1969 federací. Nešlo však v tuto chvíli o posílení autonomie Česka a Slovenska, ale jen o holé přejmenování, které sloužilo stranickým aparátčíkům pro rychlé přesuny na personální mocenské šachovnici.

Rozčarování a frustrace celé společnosti byla obrovská. Lidé cítili zradu politiků a bývalých „sovětských bratří“, podobně intenzivně jako Mnichovskou zradu v roce 1938, či podvodný únorový komunistický puč roku 1948. Nebyl nikdo, kdo by se obyčejných lidí zastal, natož aby si dovolil reprezentovat jejich smýšlení, aby se postavil do čela odporu. Vše udusila vojenská síla, zbabělost a kolaborace politiků.

Jen v této dusivé a zoufalé atmosféře je možné pochopit mimořádný čin Jana Palacha. Ve snaze vyburcovat lidi k činu a pohnout jejich svědomím se jako mimořádně extrémní akt rozhodl upálit veřejně za živa a také tento čin dobře organizačně promyslet a zajistit jako čin politický.

Palachův čin se nevynořil ze vzduchoprázdna. Sebeupálení byla v šedesátých letech mediálně probíraná forma šokujícího protestu, kterým se např. buddhističtí mniši v jižním Vietnamu snažili pohnout srdcem nepřátel. Aktéři chtěli otřást společností a vyvolat širší odpor proti autoritativním režimům, které považovali za okupační. Protestní sebeupálení se objevovala též v Indii a v USA. Také sebevraždy upálením nebyly tehdy v Evropě vzácností. Sám Palach v nemocnici před smrtí říkal, že se inspiroval vietnamskými buddhisty, včetně tvrzení, že není sám, že je členem organizované skupiny, v níž si pouze vylosoval číslo 1 a že další oběti budou následovat.

Jan Palach nebyl v Evropě první, kdo takto dramaticky protestoval proti okupaci Československa a proti sovětizaci své vlasti. Již 8. září 1968, pár dnů po okupaci, se upálil ve Varšavě na stadionu Polák Ryszard Siwiec. Po něm Ukrajinec Vasyl Makuch 5. listopadu 1968 v Kyjevě. Jejich vystoupení nevyvolala téměř žádné ohlasy.

Lidi, proč mlčíte? Proč nic neděláte? Což to nevidíte? Co tam děláte v té Praze, když všichni kolem přece vidí tu nespravedlnost a křivdu? Pojďme něco dělat! Když ne vy, tak já začnu a vy se přidejte!“ Tak nějak bychom mohli shrnout vnitřní hlas obyčejného středočeského mladého muže. Jsou to motivy zcela pochopitelné, srozumitelné, které prožívá mnohý z nás. Jen ne každý opravdu něco udělá.

Největším problémem velkých osobností, jako byl Palach, a jejich velkých činů je, že je později kdekdo rozpitvává, rozžvatlává, vyjadřuje se při stovkách příležitostí, na stovkách stran esejů, projevů, úvah a statí… Ve výsledku se síla osobnosti v záplavách vyjádření rozplývá v touze pozdějších autorů se ke slávě slavných osobnosti přitulit, přihřát a též se trochu pozdvihnout. A tak si přibližme Jana Palacha jen jako prostého kluka, který se v Praze jen narodil, ale jeho život je trvale spojen se středočeskými Všetaty, kde vyrůstal.

Všetaty jsou malebná obec u Mělníka. Otec měl ve Všetatech domek, dílnu a cukrárnu. Janova maminka byla také Středočeška z nedalekého Chlumína. Jan byl pokřtěn v českobratrském evangelickém kostele v Libiši, kam maminka docházela do sboru. Po únorovém puči tatínek přišel o živnost a nezbylo mu, než nastoupit jako dělník do cukráren v Brandýse nad Labem. Paní Palachová pak pracovala jako prodavačka ve stánku na nádraží ve Všetatech. Otec byl v Sokole. Oba manželé divadelně ochotničili. Vedli Jana i jeho staršího bratra Jiřího ke znalosti historie a k vlastenectví. Velmi se snažili, aby jejich chlapci mohli studovat.

Jan žil životem obyčejného kluka. Měl velmi rád přírodu. Nesnášel, když někdo ubližuje zvířatům. Doma měli psa Astu, německého ovčáka, kterého miloval a hrál si s ním. Na devítiletce prožil to, co většina talentovaných dětí, zprvu trojky i jedna čtyřka z ruštiny, ale postupně se zlepšoval až na dvojky a jedničky. Nejvíc ho bavily humanitní předměty, především dějepis. Hodně četl, hlavně Jiráska. Rád pracoval na zahradě. Koupat se jezdil třeba do Kostelce nad Labem.

Palach s kamarády rád sportoval, chodil do místní sokolovny a běhal jako každý s kluky za vesnici hrát si na indiány. Běhal „přespolní běhy“, třeba mezi Všetaty a Čečelicemi, a plaval na velké vzdálenosti. Rád hrál fotbal. Miloval kino, hlavně grotesky.

V dokumentech všetatské školy se o něm praví: „V kolektivu byl oblíben pro pěkný a přátelský vztah ke spolužákům. Byl tichý, citlivý, přemýšlivý, velmi sečtělý, zajímala jej příroda, technika a historie … jeho chování bylo vždy velmi dobré … ve škole i mimo školu vynikal zdvořilostí a ohleduplností k spolužákům i k dospělým lidem … na svůj věk byl rozumný, dovedl přemýšlet i o velmi vážných problémech.“ Jeho kamarádi a spolužáci na něj vzpomínali, že uměl vždy držet slovo a že měl pevnou vůli, byl vytrvalý, pravdomluvný, zásadový a také nikdy nekouřil, uměl pomáhat slabším, třeba v dějepise.

Od roku 1961 studoval Palach Střední všeobecně vzdělávací školu v Mělníku. I tam měl v oblibě spíš dějepis, zeměpis, občanskou výchovu nebo biologii. Na maturitním vysvědčení byl „lepší průměr“. Během studia se zajímal hodně o historii, o dějiny Československa, hloubal nad souvislostmi a o podstatě problémů.

Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy se napoprvé v roce 1966 pro velký počet uchazečů nedostal. Tak začal studovat zemědělskou ekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze. To již počala druhá etapa jeho života, kdy byl neustále konfrontován zemitým prostředím, kde vyrůstal, a rozjitřenou atmosférou Pražského jara. Měl zde i kamarádku, s níž se znal od dětství ze Všetat, s níž sdílel své pocity, zážitky a myšlenky.

Také měl možnost srovnání poměrů na Západě a Východě. Dvakrát byl v Sovětském svazu na brigádě a zemi hodně procestoval. Z poslední cesty po Sovětském svazu se vrátil domů tři dny před okupací v srpnu 1968. O anexi se dověděl ve Všetatech. Ihned odjel do Prahy, diskutoval s vojáky, fotografoval tragickou situaci kolem Československého rozhlasu a na Václavském náměstí. Snažil se dostat na Pražský hrad. A mezi tím jezdil do Všetat, kde s kamarády maloval vápnem a štětkou nápisy na zdi „Pryč s okupanty a kolaboranty“ nebo „Leta jsme Vás čekali a 100 let nás to bude mrzet“.

Pro Palacha byla okupace zásadním životním zlomem. Nikdy se s ní nesmířil. Ale hlavně se nesmířil s rezignací většinové společnosti. Jeho pocit byl umocněn brigádou na francouzských vinicích, kam odjel začátkem října 1968.

Filozofickou fakultu začal Palach studovat v říjnu 1968 hned po návratu z Francie. Postoupil rovnou do druhého ročníku, když před tím musel složit zkoušky, které mu chyběly z prvního ročníku. I na fakultě projevoval při seminářích víru v morální hodnoty a sílu morálního působení. Zajímal se živě o politické problémy i o dějiny socialistického a komunistického hnutí. To vše v něm dále prohlubovalo rozpor mezi skutečností a jeho přesvědčením.

Zpočátku studenti ještě v listopadu proti okupaci třeba stávkovali, ale výsledky byly rozpačité a neúspěšné. Palach se všech protestních akcí aktivně účastnil. Ale společenská rezignace byla už neodvratná.

Poslední Vánoce trávil Palach ve Všetatech. Byl na půlnoční mši v místním kostele Petra a Pavla. Druhý den jel s maminkou do kostela v Libiši. V tu dobu se svěřoval svým středočeským známým, jak v Praze vše upadá, lidé jakoby ztratili veškerou naději, pořád jen mluví a mluví a nic nedělají, padají jen velká slova. „Stále nedobytněji cítil, že velké myšlenky je třeba nejen mít, ale je třeba je umět vyslovit a prosadit … někdo by měl národu sáhnout do svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému bezpráví.“ Tak vzpomíná na Palachova tehdejší slova všetatský učitel dějepisu. Nevěděl ovšem, že Palach mluví o sobě.

Palach dlouhodobě zvažoval, co si počít. Přichází dokonce s písemným návrhem na obsazení rozhlasu a odvysílání výzvy ke generální stávce. V Praze však už nenalezl u nikoho odezvu. Vyústěním byly čtyři dopisy prakticky stejného znění, které v den upálení napsal hned po příjezdu ze Všetat na koleji. Jeden zaslal Svazu československých spisovatelů a druhé dva studentským přátelům, aby poselství dále šířili. Poslední dopis si vzal s sebou na Václavské náměstí k Národnímu muzeu, kde se upálil. Poslední slova, která pronesl, když odcházel z koleje, byla „Tak kluci ahoj!“ Na své poslední cestě napsal ještě opravdu poslední slova na pohlednici Malostranského náměstí, kterou poslal kamarádovi Hubertovi z Kladna: „Ahoj Huberte! Z města nad Vltavou Ti šle pozdrav Tvůj Hus“. A k tomu přeškrtal ruský popisek na pohlednici a nadepsal „cenzurováno“.

Místo velkých rozborů svědčí o Palachových pohnutkách jeho dopis adresovaný veřejnosti: „Vzhledem k tomu, že naše národy se ocitly na pokraji beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit vědomí národa. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dál za naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první listy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1) okamžité zrušení cenzury 2) zákaz rozšiřování „Zpráv“ (pozn. redakce: Zprávy byla propagandistická tiskovina vydávaná velením okupačních vojsk). Jak viděno, naše požadavky nejsou přemrštěné, spíše naopak. Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. 1. 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou) našich požadavků, vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1. P.S. Věřím, že naše národy více světla potřebovat nebudou. Leden 1968 začal shora, leden 1969 musí začít zdola (má-li začít).

Maminka Jana Palacha se o jeho činu dověděla až druhý den náhodně ve vlaku, když přes rameno jiného cestujícího uviděla fotografii syna v novinách Práce. Právě jela z Neratovic, kde byla kvůli pohřbu svého bratra, strýce Jana Palacha, do Prahy. V Čakovicích ji z vlaku v šoku vyložili a do nemocnice musela dojet taxíkem.

A budoucí postoj veřejnosti? Ten nejlépe předznamenává v nechtěné krutě ironické zkratce zpráva ošetřujících lékařů, kteří vnímali důležitost a důsledky tragického činu a snažili se oslovit osoby nadřízené a povolané: „Vzhledem k závažnosti údaje a činu hlášeno v 15 hod. řediteli Dr. Sakllovi, který má nutnou poradu a nemůže sám zasahovati. Z jeho pověření volán děkan fil. fakulty, ten nemocen, proděkan Dr. Havel chodí jen ve čtvrtek dopoledne, proto povolán tajemník fakulty Dr. Dvořák, který vyvolán ze schůze. Dává nejistě najevo důležitost události, a protože má právě schůzi se studenty, zařídí další…“. Nikoho vlastně nic nezajímalo…

Palach byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Na nátlak Státní bezpečnosti, z důvodu „paralyzovat rušivé projevy a výstupy nepřátelských elementů“, byl exhumován, ostatky zpopelněny a uloženy v urnovém háji na hřbitově ve Všetatech.

Zájem médií trval pár dní. Vše utichlo. O následovnících Jana Palacha, o Janu Zajíci (upálil se o měsíc později) už věděl málokdo. O Evženovi Plockovi (upálil se v dubnu 1969) ví dnes už jen hrstka zasvěcenců. Byli i další pokračovatelé, např. Němec Oskar Brüsewitz (+1976).

Jan Palach byl obyčejný Středočech a jeho příběh je vlastně prostý s krajem. Od dětství znal Jiráska a další autory i místa kraje, kde se odehrávaly dějiny naší země. Jeho vlast mu nebyla lhostejná. Byl patriot. Přemýšlel o světě kolem sebe. Věděl o bezpráví, tak jako i dnes ví mnoho lidí. Reagoval na něj. Tak jako tehdy i dnes byl jeden z mála. Kde jiní mlčeli, on konal.

Jan Palach se upálil 16. ledna 1969. Zemřel 19. ledna. Pohřeb se konal 25. ledna. Tehdy se udál jeden z posledních protestů veřejnosti. Desetitisíce lidí vyšly do ulic Prahy. Stály tiše a nehybně. Den byl zamlžený, roky po něm také.