100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Pojďte, pane, budeme si hrát! Tak jo, ve Středočeském kraji

Kdo by neznal zlidovělou hlášku dvou nezbedných medvědů, co se potkali u Kolína. Přemýšlel někdo z vás, proč se ti dva rošťáci potkali zrovna u Kolína a ne třeba u Jindřichova Hradce, Břeclavi, Opavy nebo u Chebu?

Ona to totiž nebyla úplná náhoda. O místo setkání autoři nelosovali z katalogu 6 259 československých obcí, ale měli to promyšlené, jejich volba byla skoro jasná.

Pro rozluštění oné záhady bychom ovšem museli vyřešit jiný detektivní případ: Kdo je skutečným autorem krátkometrážního seriálu o dvou plyšových medvědech, co se mávnutím ruky umí přeměnit z medvěda na mašinku a z mašinky třeba na koně. A kde jeden z nich je spíš záludný hajzlík a druhý spíš naivní trouba, ale oba jsou hlavně hodní, slušní, mají se rádi a nakonec všechno, co vyvádějí, v dobro obrátí. Inu, jsou to typičtí Středočeši.

Dlouhá desetiletí je všude uváděn jako autor všech dílů Pojďte, pane, budeme si hrát Břetislav Pojar. Píší to encyklopedie, bylo to v titulcích filmu, mluví se tak v televizních dokumentech o dějinách českého animovaného filmu.

Skutečných hlavních autorů však bylo víc. Bezprostřední autoři byli totiž tři, Břetislav Pojar, Miroslav Štěpánek a Ivan Urban. Seriál se natáčel v letech 1965 až 1973.

Když zkoumáte, co kdo z nich na medvědech od Kolína skutečně dělal, zjistíte překvapující věc. Hlavními mozky, které přivedly medvědy na svět, byli druzí dva spoluautoři, Štěpánek a Urban.

Ono totiž ke každému filmu, aby vůbec šla vymyslet jeho výtvarná vizuální podoba a pak teprve se film mohl režírovat, musí nejdřív existovat scénář. Ten vymyslel Ivan Urban. Právě on vydumal většinu těch medvědích skopičin, které dodnes baví diváky všech věkových kategorií. Ivan Urban byl náš významný scenárista, dramaturg, redaktor a prozaik. Narodil se v roce 1919 v Kročehlavech u Kladna. Zemřel roku 2002 v Praze. To on byl autorem prvního dílu K princeznám se nečuchá i dalších pěti dílů.

Ještě důležitější osobností byl Miroslav Štěpánek, který se v roce 1923 narodil v Libčicích nad Vltavou (zemřel 2005 v Praze). Byl to celosvětově uznávaný umělec, všestranný režisér, výtvarník, scenárista a scénograf, animátor, spisovatel, sochař, malíř a ilustrátor. Je vedle Jiřího Trnky pokládán za nejvýznamnější osobnost českého animovaného filmu. Maturoval na Dvořákově gymnáziu v Kralupech nad Vltavou.

Právě Štěpánek se zasloužil o zdárný výsledek Urbanových nápadů. To on našel dostatečně dynamický tvar i výraz pro proměnlivost člověčích (medvědích) nálad a vrtochů, pro bezbřehou lidskou imaginaci. Díky jemu se na hranici představivosti mohou hrdinové podle libosti proměňovat ve vláček, autíčko, buben, trumpetu, či pumpu a zároveň tím umocňovat svůj půvab a osobitost. Právě v medvědech od Kolína byly prolomeny hranice mezi kresleným a loutkovým filmem. Právě medvědi setřeli hranici topornosti loutek a začali svobodně jednat jako hrdinové kreslení. I to je jedno z tajemství úspěchu – ona diváky podvědomě vnímaná svoboda, schopnost vymanit se ze zaběhlého klišé, omezení a tíhy života, touha nebýt loutkou!

Štěpánek je v seriálu jediný autor loutek, jejich nespočítaných proměn a maleb. Byl autorem výtvarné i režijní koncepce, tvůrcem postav a výtvarných návrhů. Je i autorem prvního návrhu plakátu k filmu. To on byl vynálezcem prazvláštní a originální technologie loutek, nového druhu stylizace, která umožnila groteskní a nereálný typ pohybu hlavy a končetin. Tato nová animátorská technika byla poprvé použitá úspěšně právě na medvědech. Šest filmů z jedenácti prokazatelně režíroval samostatně Štěpánek. Pojar je ani režírovat nemohl, protože byl v tu dobu v Americe. Nejde tedy o medvědy Pojarovy, výtvarně je nevytvořil, a většinu ani nerežíroval.

Druh stylizace loutky s novátorskými možnostmi pohybu hlavy, nosu a prodlužování končetin vymyslel Štěpánek už o pár let dřív a již tehdy se o jeho invenci pochvalně zmiňovala světová média. Vyzdvihovala možnosti „nereálného“ pohybu, který umocňoval grotesknost a především ohromnou poetičnost a básnický půvab jeho díla. Byl pokládán za výtvarně nejnadanější a nejnápaditější osobnost v historii českého animovaného filmu. Můžeme ho směle srovnat s dílem Františka Tichého nebo Jiřího Trnky.

Dobře známe i další filmy, na nichž se Štěpánek podílel, např. loutkovou pohádku Jabloňová panna (1973), tři Příběhy Kamenáče Billa (1964, 1971 až 1972) a také nedokončenou adaptaci Trnkovy Zahrady (1974–1977).

Štěpánek je držitelem více než padesáti tuzemských i zahraničních prestižních cen. V Americe byl jeho opus C. K. Střelnice zařazen mezi dvacet nejvýznamnějších filmů, které ovlivnily dějiny kinematografie. Štěpánkovo dílo patří dodnes k tomu nejpopulárnějšímu, komerčně nejoceňovanějšímu, co český animovaný film světu poskytl. Není náhoda, že zejména v 60. letech byl uznáván přinejmenším stejně jako Pojar a lidé z branže ho právem vnímali jako uměleckého šéfa celé éry.

Lze se ptát, kde se v autorech (a medvědech) vzala ona proměnlivost, hravost a fantazie? To sám Středočeský kraj je takový! Kraj plný okamžitých proměn, kontrastů a překvapení. Jde o kraj unikátní, kde na několika kilometrech, v rozměrech, které každý člověk dokáže obsáhnout pěšky, je na pětníku všechno: kaňony, jež se po pár krocích mění v náhorní plošinu, dravé potoky, co po pár metrech se mění v zádumčivý rybník, nížina, kterou v tu ránu přehrazuje příkré bradlo (zná každý, kdo jel Středočeským krajem na kole), hluboké temné lesy, co je z nich výhled do sluncem ozářené krajiny, jeskyně a propasti v nitrech vysokých kopců, pevné hrady vedle hravosti zámecké, rušná města obklopená v těsném sousedství starosvětskými vesničkami… V takovém kraji se nerodí autoři nedozírné lyrické filozofie stepí za obzor, nerodí se zde rozervanci zamlžených blat, existenciální sebevrazi nekonečných vinohradů… Zato se tu rodí lidé plní představivosti a radosti ze svobodné proměnlivosti. Takový je Středočeský kraj a jeho lidé.

A tak není divu, že se medvědi, Malý a Velký, potkali nedávno u Kolína znova, u vstupu do kolínského lesoparku Borky na Zálabí. Mají tam pomník. Dva různě veliké kameny symbolizují slavné medvědy. Jeden z kamenů zdobí reliéf s výjevem z filmu. Autorem pomníku je kolínský výtvarník Pavel Rajdl. Figury medvědů na reliéfu v pruhovaných tričkách a v životní medvědí velikosti jsou dílem nymburského sochaře Michala Járy zvaného Sluníčko. Méďové tu mají pomník právem. Přece díky medvědům každý ví, kde je Kolín a jak je tu krásně a hravě.

Jako dva téměř sousedé od dětství si Urban se Štěpánkem notovali. Spolu za místo medvědího setkání a vypečených her vydumali Kolín z kraje, který dobře znali a milovali. A že nezvolili pro setkání medvědů nějaké jiné místo, které by bylo blíž ke středočeským obcím, odkud autoři sami pocházeli? Inu, důvodů může být víc, třeba komerční – medvědi od „Kolína“ se prodávají v cizině jistě lépe než od „Neratovic“, Kolínů je ve světě mnoho, Neratovice žádné. Ale hlavně, považte sami, jak by znělo: Potkali se u Kladna, nebo Potkali se u Kralup nad Vltavou?