100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Voda nejen pro Prahu

Po tisíciletí si vystačila Praha s vlastními studnami, kašnami a vodou z Vltavy. Ale postupně začalo pražské dřevěné potrubí chátrat, kašny zacházely stářím a zhoršovala se kvalita povrchových zdrojů. Měnila se hygiena obyvatel. Měnila se i „věda“ o vodě a lidé se naučili lépe čerpat vodu z podzemí a budovat její centrální zdroje. A tak už od roku 1914 zásobuje Prahu vodárna ve středočeském Káraném. Je to dodnes druhý největší zdroj pitné vody pro Prahu. Na rozdíl od ostatních zdrojů jde o podzemní vodu z vrtaných studní, tudíž vodu velmi kvalitní.

Postupně se však Praha rozrůstala, připojovala pod sebe další a další středočeská města a vesnice, a tak již v padesátých letech bylo jasné, že čím dál tím špinavější voda z Vltavy ani čistá voda z Káraného nestačí. Také středočeským městům přestávaly stačit místní zdroje pitné vody. Při hledání nového zdroje byla volba celkem jasná. Středočeský kraj je krajem na vody bohatým.

Již v minulosti se jako o zdroji vhodném pro vodárenské využití často uvažovalo právě o Želivce. Teče povětšinou řídce osídlenou a průmyslem nedotčenou krajinou Vysočiny. Plány byly různé, třeba kaskáda několika přehrad. Po rozsáhlém průzkumu byla dána přednost současné variantě.

Projekt byl schválen v roce 1964 a koncem roku se začalo stavět. Ještě před napuštěním nádrže byl v letech 1965–1969 postaven 65 metrů vysoký silniční most mezi středočeskými obcemi Bezděkov a Brzotice.

Zajímavá je také historie dalších dvou mostů, mostu přes údolí Sedlického potoka a mostu přes Sedmpanský potok. Oba mosty se začaly stavět už před válkou jako součást dálnice. I když válka stavbu na čas přerušila, tak v padesátých letech se začalo na mostech znova pracovat a prakticky se dostavěly. Ale protože tehdejší „plánovité hospodářství“ s dálnicí přestalo počítat, tak oba nedostavěné mosty začaly chátrat a „dochátraly se“ až do šedesátých let, kdy vláda přeci jen rozhodla o dostavbě dálnice. Ale mezi tím byla schválena i výstavba vodního díla Švihov, které mělo zaplavit obě údolí, přes něž se mosty klenuly. Zjistilo se, že přestavění obou mostů do vyšší polohy by bylo moc drahé a rozhodlo se, že dálnice v tomto úseku povede raději jinudy. Z mostů dnes zbyla jen nedokončená torza, která už nikdy nespojí oba břehy přehrady.

Při stavbě přehrady bylo nutné vysídlit a zatopit řadu vesnic. Buldozery srovnaly se zemí například Sedlice u Keblova, Všebořice, Dolní Kralovice nebo Onšovec. Byla také zatopena část městečka Trhové Zahrádky, kde byl dříve brod přes Želivku. Mnohé cenné objekty, jako třeba cenný kostel sv. Víta ze 13. století se vzácnými nástěnnými malbami ze 14. století, s unikátně dochovaným vyobrazením genealogie českého vládnoucího knížecího rodu Přemyslovců, jsou dnes zasaženy vlhkostí a plísněmi a je ohrožena jejich památková podstata. Řada staveb u přehrady potřebuje restaurování stejně jako interiér kostela, který není vybaven a je používán jen k příležitostným akcím, jako je setkání rodáků. Je v něm plánováno zřízení památníku zátopové oblasti.

Součástí výstavby se staly také bytové domy v okolních městech a obcích, aby se lidé ze zatopených vesnic měli kam nastěhovat. Byly založeny také nové Dolní Kralovice. V nových domech měli také bydlet pracovníci pečující o přehradu a její břehy. To se nepodařilo realizovat, a tak dnes jsou ti, co se o přehradu starají, sváženi autobusy a čluny z dalekého okolí.

Stavba přehrady začala v roce 1965 a trvala deset let, byť oficiálně skončila v roce 1972. Ale to se jednalo jen o zkušební dodávky vody. Pravidelné dodávky pitné vody začaly až v roce 1973. Potrubím v tu dobu proudilo 3,3 kubíku vody za vteřinu.

Po napuštění přehrady vzniklo jezero o rozloze více jak 1602 hektarů zatopené plochy, to je víc jak 1 068 fotbalových hřišť. Nádrž má celkový objem 309 milionů kubíků vody. Vzdutí na Želivce dosahuje vzdálenosti 38 km od hráze a zabírá tak zhruba dvě pětiny toku řeky. Obvod nádrže je při maximální hladině zhruba 150 kilometrů. Nádrž zadržuje vodu z celého povodí Želivky, které činí 1178 km2. Rozlohou a množstvím odebírané vody je největší vodárenskou nádrží v celé Evropě. Délka přímé zemní hráze je 860 m a výška je 58,3 m. Průměrný dlouhodobý roční průtok k profilu hráze činí 6,93 m³/s. Stoletá voda zde dosahuje 316,0 m³/s.

Od roku 2004 je také v provozu malá vodní elektrárna s Francisovou turbínou o výkonu 450 kW. Elektrárna však pracuje jen při vyšším stavu vody. Kolem přehrady platí přísná pravidla ochrany. Přímo v okolí nádrže je ochranné pásmo 1. stupně, kam je zakázán vstup, zapovězeno koupání i další činnosti. Vše bedlivě kontroluje policie a další orgány.

Před nádrží Švihov vznikla také soustava menších vodních nádrží (Trnávka, Němčice, Sedlice). Jejich smyslem je zachytit splaveniny před samotnou vodárenskou nádrží.

Přehrada sice leží na řece Želivce, na říčním kilometru 4,29, nad soutokem Želivky se Sázavou, ale samo vodní dílo se jmenuje Švihov, podle jedné ze zatopených vesnic. Dílu však stejně málokdo řekne jinak než „Želivka“. Vodní dílo leží na hranici Středočeského kraje a kraje Vysočina, ale samotná přehrada, většina vodní plochy i vlastní technologie, je „středočeská“.

Přehrada zadržuje vodu z celého želivského povodí. Kromě Pražanů pijí vodu z Želivky i Středočeši z měst, která leží kolem vodovodu do Prahy. Švihovskou vodu tak denně pije víc než 1,5 milionu lidí, kromě těch z Prahy také obyvatelé Trhového Štěpánova, Vlašimi, Divišova, Čerčan, Benešova a Týnce nad Sázavou.

Celé zásobování vodou funguje pouze na gravitačním principu. Pitná voda až před Prahu teče jen z kopce samospádem štolovým přivaděčem. Vodní tunel je dlouhý téměř 52 kilometrů. Je to jeden z nejdelších tunelů světa. Třetí nejdelší tunel světa, Eurotunel z Francie do Velké Británie je kratší (50 450 m). Delší je jen švýcarský Gotthardský tunel (57 072 m) a japonský Seikam (53 841 m). Průměr tunelu je 2,6 metru. Než voda z Želivky doputuje do Prahy, trvá to celý den. Přivaděč končí uzávěrovou komorou před vodojemem v Jesenici u Prahy o objemu 200 000 m3.

Ale lidé nepijí přímo vodu z přehrady. Voda se nejprve odbírá z přehrady ze dvou přehradních věží. Pak prochází složitou úpravou. Voda se filtruje, přidávají se do ní různé chemikálie, jako je síran hlinitý, kyselina sírová nebo vápenný hydrát. Voda je také ošetřena ozonem a plynným chlorem. Kvalitu vody kromě složitých přístrojů testují také pstruzi, kteří jsou na čistotu vody velmi citliví. Pstruzi neplavou přímo v nádržích, kde se upravuje voda, ale v přilehlých akváriích, kde je voda stejná. Současný maximální výkon úpravny vody je okolo 7 000 litrů za sekundu.

Úpravnu vody provozuje společnost Pražské vodovody a kanalizace, člen skupiny Veolia Voda. Vlastníkem infrastruktury úpravny je společnost Úpravna vody Želivka a správcem je Pražská vodohospodářská společnost.

Kraj, vlastníci i správci vodního díla velmi dbají o kvalitu vody. Proto je připravena intenzifikace čištění vody hlavně kvůli pesticidům, které používali zemědělci v minulosti, a kvůli fosforu z pracích prášků. Zbytky nebezpečných látek bude pohlcovat granulované aktivní uhlí. Jde o víc než miliardovou investici, která již získala stavební povolení a v roce 100. výročí české státnosti by se již mělo stavět.