100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Scény normalizační scény

V době druhé poloviny „normalizace“ již skončily velké čistky. Z veřejného i pracovního života byli odstraněni nejen všichni protagonisté Pražského jara, ale v tzv. „prověrkách“ i všichni ti, kdo se otevřeně a kladně nepřihlásili k souhlasu s okupací. Život se formalizoval. Jedním z mála veřejných projevů odporu veřejnosti bylo to, že na desáté výročí okupace v roce 1978 vyšlo do pražských ulic více lidí oděných v černém. Vystoupení signatářů Charty 77 mělo stále spíš exkluzivní povahu, kterou od začátku vedení KSČ dusilo, signatáře a další odpůrce režimu šikanovalo, pronásledovalo a mučilo. Navenek se vše pompézně mediálně přikrylo slavnostním prohlášením Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru (Anticharta), které podepsaly tisíce významných i obyčejných lidí.

V málokteré oblasti se tento stav společenského marasmu projevil názorněji než v kultuře, která dokonce ještě v dobách 60. let dokázala nezávisle získávat prostor pro různé formy seberealizace mimo stranické direktivy. V tomto období to kromě undergroundu a oficiálně uznávaných směrů nebylo možné. Po završení devastace zemědělství a průmyslu v předcházejících obdobích byla završena devastace společnosti v oblasti sociální a morální.

Typickým příkladem pro toto období je činnost Středočeské galerie. Bylo to období, kde bylo byrokraticky po obsahové i formální stránce vymezeno i výtvarné umění. Nejhorší bylo, že svévolná mocenská rozhodnutí většinou neměla ani zde zákonnou oporu a často probíhala jen na ústní úrovni.

Organizace uměleckých galerií byla u nás stejně jako zemědělství nebo průmysl organizována státně centrálně a hierarchicky už od 50. let. Síť galerií byla podřízena struktuře celostátní a následně krajských a okresních národních výborů. Vše včetně Národní galerie řídilo ministerstvo kultury. Vlastní směrnice a jednotné zásady v umění vydávaly i krajské národní výbory, dokonce i to, jaké obrazy a jak se mají kupovat, nebo kým a jak obsazovat jednotlivá pracovní místa v galeriích. Jen málokterá galerie měl sílu a možnost se od direktiv odklonit, odlišit se.

Okupační tragédie roku 1968 vedla i v umění k prosazení sovětského vzoru a k téměř výhradní preferenci tak zvaného „socialistického realismu“, o němž prakticky nikdo nikdy nevěděl, co to je. Většinou však šlo o tvorbu režimních prominentů. Pro nedostatek financí se prakticky nenakupovaly obrazy zahraniční. Prostory většiny galerií byly zcela nevhodné, šlo často o ruiny starých budov, které neměly potřebné zázemí, nebyly peníze na rekonstrukce. Alarmující bylo to, co i v hospodářství – nebyli lidi, kvalifikovaní odborníci. Umění často dehonestoval neškolený personál. O nákupech a vystavení obrazů rozhodovaly formální komise s přizvávanými experty bez hlasovacího práva. Kulturně-politická linie strany byla ve všem určující.

Výtvarná díla a sbírky byly přísně kategorizovány a formalizovány. Bez ohledu na reálné živé proměny umění v čase, bylo výtvarné umění podřízeno dělení ideologickému na „umění buržoazní“ a „pokrokové“. Samy výtvarné sbírky byly v duchu stranické rétoriky programově děleny na tři skupiny, na „sbírky starého umění (umění období feudalismu), sbírky umění 19. a zač. 20. stol. (umění období kapitalismu) a sbírky současného českého umění (umění období socialismu), kterému se říkalo „angažovaná tvorba“.

Podobně formalisticky byla zpracovávána libreta výstav či přehlídek umění. Oficiální výtvarná tvorba se pohybovala ve stále stejné formální i žánrové rovině. Zahrnovala především ideologicky motivovaná díla, která odkazovala na „žádoucí“ klíčové a dogmaticky interpretované historické události, kterými byla především Velká říjnová socialistická revoluce, druhá světová válka, lidická tragédie, Slovenské národní povstání, Pražské povstání, osvobození Rudou armádou, Vítězný únor a budovatelské úsilí. Postupně se sice vlastní „politický obsah“ vytrácel, ale nikoliv na úkor obsahu nového, spíše na úkor bezobsažnosti, krajinek, nebo neurčitých abstraktních objektů.

Řadu „nerežimních“ umělců postihl nepsaný zákaz veřejné činnosti. Zcela ignorováni a kriminalizování byli emigranti z řad umělců.

Středočeská galerie dodržovala v tomto období důsledně prorežimní koncepci a byla ze všech krajských galerií v tomto ohledu zřejmě nejradikálnější. Právě zde byl silně vyvinut mechanismus autocenzury, který se projevoval jak ve výstavních plánech, tak v akvizicích obrazů.

Středočeská galerie byla založena roku 1963 jako poslední, celé desetiletí po vzniku galerií v jiných krajích. Ve středních Čechách pak fungovala jako jediná až do otevření Galerie výtvarného umění v Kladně roku 1985, která však činnost v podstatě nerozvinula.

Středočeská galerie měla dobrý začátek v 60. letech. Pro umění příznivější společenská atmosféra vedlo tehdejší vedení galerie k tomu, aby galerie svými sbírkami reflektovala vývoj umění v reálných souvislostech s dobovým kontextem. Galerie se soustředila se na období klasické předválečné moderny 20. a 30. let, na období druhé světové války a nástup nových uměleckých skupin konce 50. let a celé období let šedesátých.

Normalizace tuto koncepční práci hrubě přerušila. Nomenklaturně dosazené vedení doplňovalo galerijní fond spíš stranicky poplatnému umění, nebo v lepším případě malbami 19. století, krajinářskou školou z přelomu století a realistickými díly, která byla pro vládnoucí režim přijatelnější. Aktuální tvorba 70. a 80. let zůstala většinou bez povšimnutí.

Galerie vstupovala do normalizačního období s poměrně velkým sbírkovým fondem. Spravovala 3150 uměleckých děl, včetně hodnotné kolekce imaginativního umění 30. let, tvorby válečných skupin, přelomu 50. a 60. let a strukturální malby.

Díla se sice pořizovala i dál, ale jejich skladba se začala diametrálně odlišovat. Minulé vedení je označeno za názorově pomýlené. Umění, které tvořilo základ sbírek, bylo odsouzenou jako umění lidu odcizené a dehumanizované, jehož abstraktivismus nemá nic společného se socialismem a ani s uměleckým pokrokem. Za žádoucí byly prohlášeny „pokrokové tradice“ národního i světového realistického umění minulosti a socialistické, realistické „angažované“ umění současnosti.

Nelze však odsoudit vše. I v rámci tohoto schématu byla galerijním přínosem díla autorů 19. století, zejména přírůstky z období jeho konce a přelomu, jako byly obrazy Františka Ženíška, Václava Brožíka, Luďka Marolda, bratří Špillarů, Jakuba Schikanedra, Vojtěcha Hynaise nebo Jana Preislera. Také krajinomalby Julia Mařáka, Antonína Chittussiho, Václava Radimského, nebo Ludvíka Kuby. Také v sochařství se podařilo získat menší kolekce např. Josefa Václava Myslbeka, Stanislava Suchardy, Josefa Mařatky, Jana Štursy nebo i rozsáhlý soubor plastik Ladislava Šalouna, získaný z umělcovy pozůstalosti. Všechna tato díla patří dodnes ke skvostům galerie.

Bezděčně a spíše nechtěně a občas se galerii zdařily nákupy současných autorů. To když její vedení bezduše naplňovalo usnesení ÚV KSČ o práci s mládeží a při podpoře realistického výtvarného názoru mezi mladou generací. Ale jinak je zastoupena nekonfliktní portrétní nebo krajinářská tvorba a dokonce protěžovaní členové Armádního výtvarného studia. Spousta děl tak explicitně poukazovala na „stranicky přijatelné“ nebo doporučované klíčové události a osoby. A tak se ve sbírkách objevují obrazy typu Plamenná léta – Únor, Únor 1948, Přízrak války, Děti a plyn, Maruška Kudeříková a Zoja Kosmoděmjanská.

Podobně byly „obohacovány“ sbírky plastik většinou výtvory dobových prominentů a jejich díly často militantně laděnými. A tak v galerii vedle sebe stojí Pionýrka nad Mladou gardou, Pieta na barikádě, Neofašismus, V. I. Lenin, Partyzán, či Hlava milicionáře nebo Vítězný rudoarmějec.

Také samotné výstavy byly zaměřeny na prorežimní tvorbu nebo na významné osobnosti 19. století.

Středočeská galerie měla smůlu i s nevhodnými výstavními prostorami. Získala sice do užívání soubor tří románsko-gotických domů přímo na Královské cestě, na rohu Karlovy a Husovy ulice v Praze, ale ani jejich celkem necitlivá přestavba, včetně probourání velkých výloh do uliční řady, neumožňovala kvalitnější a rozsáhlejší výstavní projekty. Jako pořadatel výstav využívala Středočeská galerie i řadu dalších budov a výstavních síní v celém kraji – zámky Nelahozeves, Mělník, Jemniště, Průhonice, Kladno, Arnoldinovský dům v Brandýse nad Labem, Městské muzeum a Galerii výtvarných umění na Kladně a další prostory.

Po Sametové revoluci byla galerie nejprve přejmenována na České muzeum výtvarných umění. Pod tímto nevýrazným názvem existovala do roku 2009. V tomto roce se jí po rozsáhlé, drahé a náročné rekonstrukci podařilo získat pro své potřeby rozsáhlé prostory barokní Jezuitské koleje v Kutné Hoře. Současně byla přejmenována na Galerii Středočeského kraje, zkráceně GASK. To jí umožňuje velkorysý rozvoj a živou komunikaci s diváky v atraktivním a kultivovaném prostředí.

Současné vedení galerie se tak po létech stavební rekonstrukce může konečně věnovat především rekonstrukci „normalizací“ přerušené kontinuity a nákupu děl významných autorů, kteří v 70. a 80. letech nesměli vystavovat nebo ukončili v době „konsolidace společnosti“ školu. Zároveň je sbírka doplňována o díla současných autorů např. ze skupiny Tvrdohlavých a jejích generačních následovníků.

Více jak 3 000 metrů unikátních výstavních prostor umožňuje velkorysé projekty inspirované a srovnatelné s projekty světových galerií. Konečně se středočeská galerie stala skutečně „středočeskou“.