100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Středočeské bezčasí

Konec sedmdesátých a osmdesátá léta byla pro celou zemi i Středočeský kraj podivným obdobím zatuchlé poslední fáze tzv. „normalizace“. Sám tento termín byl pohrobkem z potupných moskevských protokolů, kterými v srpnu 1968 podepsali čeští politici souhlas s okupací a přislíbili „normalizaci poměrů“ v zemi. Oním „normálem“, „normou“ pak byly direktivy tvrdého nomenklaturního jádra komunistické strany. Dějinnou ironii nejlépe vyjadřoval jiný oficiální název onoho období, „období konsolidace společnosti“. Nejlépe se tím vyjádřil pravý význam slova „konsolidace“ – unifikace a zglajchšaltování.

Po smrti generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Leonida Brežněva v roce 1982 zůstává stalinistické jádro našich komunistických špiček dezorientováno. Je ponecháno vlastnímu osudu. A tak se až na konci období objevují opět prvky sebeuvědomění a konfrontace zkostnatělého a vyčichlého režimu s burcujícími otázkami gorbačovské přestavby v SSSR. Nastala poslední, spíše komická fáze bezmocnosti komunistického aparátu a celého režimu, který nebyl schopen jakkoliv reflektovat reálný svět kolem sebe.

Vše bylo řízeno formálními direktivami stranických sekretariátů a jim podléhající státní správy. Direktivy a plány byly plněny též jen formálně. Fenoménem doby byla nepsaná pravidla, kdy v touze se zavděčit a v bázni před vrchností se vedoucí funkcionáři podřizovali a podbízeli režimu, chovali se jako podurčení Turci. Uplatnění nejrůznějších zákazů činnosti, publikování, hraní, vystavování, zaražené postupy v práci, nepřijetí na vysokou školu a podobně, aniž byly kýmkoliv oficiálně vysloveny, fungovaly jak na běžícím pásu.

Osmdesátá léta byla dobou sedmé a osmé pětiletky, kuriózní formy socialistického centrálního plánování, kdy strana a vláda vždy vytyčily úkoly na příslušných pět let a na závěr se oslavovalo jejich plnění. Pětileté plány přesně stanovily, kolik se bude vyrábět kterého zboží, kde se bude vyrábět, za jakou cenu, jaké budou mzdy a kolik bude pracovníků v jednotlivých podnicích.

Ale plány neplány vývoj československého hospodářství jednoznačně svědčil o vážných obtížích a výrazném zpomalení růstu klíčových ukazatelů. Ke skutečným reformám tehdejšímu režimu chyběla odvaha i schopnosti. Zoufalou a jalovou snahou bylo přijetí tak zvaného Souboru opatření ke zdokonalování soustavy plánovitého řízení národního hospodářství. Nic nepomáhalo.

Vedení strany a vlády si bylo částečně své bezmocnosti vědomo, a tak stanovovalo strategické rozvojové úkoly velmi obecně, např. „udržet a dále zkvalitňovat vysokou životní úroveň obyvatel a jeho sociální jistoty.

Lépe než jakékoliv komentáře svědčí o marasmu doby, stagnaci hospodářství i celé společnosti čísla Českého statistického úřadu platná pro Středočeský kraj.

Kraj přestával být atraktivním místem k životu. Výrazně se snižoval počet obyvatel v obcích kraje, kromě Příbrami, Rakovníka a okresu Praha-západ. Kraj stárnul, mladí lidé se stěhovali do Prahy, nebo jinam. Počet ekonomicky aktivních obyvatel klesal také.

Zcela výmluvný byl klesající počet bytů a obydlených domů. Počet obydlených domů klesl v té době o víc jak deset tisíc. Zato rapidně stoupal počet neobydlených domů. Z opuštěných domů se stávaly většinou víkendové chaty Pražanů.

Tragická byla situace ve výstavbě nových bytů. Zatímco ještě v roce 1980 se jich postavilo 8 930, tak v roce 1989 jich byla sotva polovina (4 055).

Zaměstnanost v kraji se skoro nezvyšovala. Investice také stagnovaly.  Zemědělství přešlapovalo na místě, nedařilo se mu plnit úkoly pětiletky. Klesala hospodářská plocha i rozloha zemědělské půdy a orná půda. Od poloviny 80. let klesal počet skotu, stagnoval počet prasat i drůbeže. Ve většině středočeských okresů klesala výroba masa. Snižovala se či stagnovala výroba zeleniny a ovoce.

Nevyvíjela se maloobchodní síť obchodů. Počet obchodů v kraji se dokonce snižoval z 5 985 v roce 1980 na 5 660 v roce 1985 a trend pokračoval. Za pouhých prvních pět let 1980–1985, klesl počet ubytovacích zařízení v kraji z 211 na 190. Snížil se počet turistů.

Ve stavebnictví se také nedařilo plnit plán objemu stavebních prací. Index růstu průmyslové výroby nedokázal ani na papíře překonat 1 % ročně. Klesal počet pracovníků v průmyslu včetně stavebnictví. Klasickou hláškou té doby bylo „nejsou lidi“. Stagnovala i výroba elektřiny nebo doprava, kde dokonce klesalo vytížení nákladní dopravy. Příliš se nevyvíjela ani produktivita práce.

Příjmy obyvatel a mzdy sice jen velmi mírně stoupaly (za deset let jen z 2 848 Kčs na 3 386 Kčs), ale lidé si neměli za peníze co koupit.

Zhoršovala se i situace ve zdravotní a sociální oblasti. Dlouhodobě stagnoval počet lůžek na 1 000 obyvatel v nemocnicích. Jen velmi mírně rostl počet lékařů. Nekonečné fronty u doktora byly normou. Řada zdravotních služeb byla čím dál tím hůř dostupná, např. ženské a dětské poradny. Snížil se počet míst ve zdravotnických zařízeních. O téměř deset tisíc se snížil počet tříd v mateřských školkách z 50 001 v roce 1980 na 40 690 v roce 1989. Za stejné období dramaticky klesl i počet míst v dětských jeslích z 3 176 na 2 844.

Řada výrob se potýkala s velkými výkyvy, včetně výroby osobních automobilů nebo výroby nápojů. Zásobování nebylo plynulé. Spousta zboží byla nedostatková, hlavně elektronika. Klesal dokonce i prodej automobilů, motocyklů i cigaret. Zřejmě poprvé v české historii dokonce klesl prodej piva a lihovin.

Stagnovaly četné veřejné služby. Sehnat řemeslníka byl nadlidský výkon. V této oblasti fungoval spíš černý trh a meloucháři.

Marasmus a krize se projevovaly i ve školství a kultuře. Dokonce klesal počet kin z 346 v roce 1980 na 282 v roce 1989. Klesala i jejich kapacita a počet diváků. Zarážejícím způsobem klesl i počet veřejných knihoven – za danou dekádu zaniklo 139 knihoven. Klesal i počet půjčených knih. Počet středočeských divadel byl sice stále stejný, čtyři divadla, ale celkem rapidně ubývalo návštěvníků – až o 5 %.

Nerozvíjel se ani sport, klesal počet členů v tělovýchovných jednotách.

Jedním z mála průkazně vzrůstajících trendů té doby byl počet obviněných a trestaných osob.

Přes všechna tato varovná čísla uzavírali straničtí funkcionáři tyto smutné a varovné statistiky obvykle optimistickými slovy, že ona léta „bylo období plodné a tvůrčí práce a že se podařilo při mobilizaci vnitřních zdrojů a rezerv splnit rozhodující úkoly a cíle stanovené pro toto období.“ Tato slova byla jen pustou formalitou a neodrážela nijak pravý stav věci. Spíše bylo pravdou, že řady „uspokojivých“ ekonomických výsledků ve statistikách se tehdy dosahovalo díky tak zvané „bulharské konstantě“. Tak v žertu nazývali ekonomové koeficient, kterým se násobily skutečné výsledky tak, aby bylo dosaženo „žádoucích“ – stranou a vládou „plánovaných“ ukazatelů.

V tomto období bezčasí lidé ztratili perspektivu, pozbyli dojmu, že se cokoliv mění a vyvíjí. Společnost ztratila dynamičnost. Všichni věděli či jen tušili, že se něco musí stát.