100 let české státnosti ve Středočeském kraji

А Миловице знаешь?

Před dvaceti lety by se nenašel nikdo, kdo by těmto hieroglyfům nerozuměl. „Víš ty, co jsou Milovice?“, to bývala dvacet tři let hláška opilých ruských důstojníků, když se potřebovali předvést, že jsou „někdo“, na koho ostatní nemají páku.

Milovice jsou jediným městem na světě, které se může chlubit tím, že mu rapidně klesl počet obyvatel. Od Sametové revoluce jich tam za dva roky zbyla jen desetina. Dnes mají Milovice kolem 10 000 obyvatel. Sovětská okupační posádka včetně rodinných příslušníků a dalších osob, která v Milovicích sídlila, měla zhruba 100 000 lidí.

Okupace pěti armádami vojsk armádního paktu Varšavská smlouva byla též tragickým vyvrcholením selhání našich vlastních politických elit. Málokomu a málokdy lidé věřili jako tehdejšímu vedení Pražského jara. Když šlo do tuhého, oblíbení a populární politici jen mlžili, lavírovali, dumali nad kompromisy, chovali se servilně k moskevským protektorům. Nakonec všichni kromě Františka Kriegela v Moskvě podepsali ponižující a ostudné okupační protokoly. Na lidi, kteří jim věřili a kteří jim svěřili svůj mandát, kašlali.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy. Jako internacionální pomoc proti „kontrarevoluci„. Zemi obsadilo až 750 tisíc vojáků. Nedlouho poté vojska ostatních armád naše území opustila. Neznamená to, že by nepáchala menší zvěrstva, než okupanti sovětští. Avšak zůstali jen ti, co psali azbukou. Dvacet tři let nás „bratrsky hlídalo“ na 75 000 tisíc vojáků a 20 000 civilistů.

Z Milovic se stal nejen symbol okupace, ale i zrady a pokřivenosti vlastních lidí. Postupně se stala slavnou ještě jedna hláška, kterou se častovali komunisté, když se hádali, kdo je kovanější soudruh. Trumfovali se zásluhami a funkcemi. Poslední eso z rukávu vytáhl ten, kdo pravil: „A v Milovicích jsi byl? Nebyl. Tak vidíš.

Škody, které okupace napáchala, pociťuje náš kraj dodnes. Nejde jen o závratné materiální újmy a lidské životy. Závažnější jsou škody morální, škody na smýšlení a víře lidí, na zklamané důvěře a nadšení, které společně kdysi sdíleli. Dosud je díky této „internacionální pomoci“ česká skepse a nedůvěřivost pověstná.

Nebyly to však Milovice samotné. Byl to celý ohromný Vojenský újezd Mladá s letištěm, rozsáhlým areálem kasáren, civilních bytů a dalších objektů. Rozkládal se na území okresu Mladá Boleslav a Nymburk. Jeho část je kromě Milovic i na území obce Straky. Je to i Mordova rokle, kde Sověti vybudovali třípatrové podzemní velitelské stanoviště letectva a protivzdušné obrany, odkud měla být řízena protivzdušná obrana v případě světového válečného konfliktu. Je to bývalý muniční sklad letiště Kozí Hřbety a další místa.

Jen od srpna do prosince 1968 bylo při obsazování Československa usmrceno 137 civilistů. Byli zastřeleni, přejela je okupační technika, zabily je střepiny granátů, uhořeli v troskách zapálených domů. Do odchodu vojsk zahynulo v důsledku „dočasného pobytu vojsk“ celkem 406 československých občanů.

Není divu, že kvůli koncentraci okupantů si Středočeši intervenci hojně odskákali. Po nárazu náklaďáku do odstaveného sovětského trajleru zemřel v Benešově Luděk Hájek, Martin Vonka a Luděk Pokorný. Kolíňák Vladimír Hnulík byl zastřelen u Československého rozhlasu v Praze. Marie Charousková z Otryb u Kutné Hory byla postřelena v Praze na Klárově. Jan Kakos z Benešova byl vážně zraněn vojenskou kolonou na cestě u Příbrami. Františka Klůce z Nesuchyně u Rakovníka zastřelil na polní cestě vojenský dezertér, který mu před tím ukradl auto. Bohumil Kobr z Cerhenic byl těžce zraněn vojenskou cisternou, do které naboural tank. Stejně tak skončil v příbramské nemocnici po těžké autonehodě i František Šimek z Obenic. Ottu Trousila, když jel na mopedu mezi Svárovem a Podkozím, srazil obrněnec. Po nárazu tanku do trafiky zahynula v Dolních Kralovicích Božena Veselá. V Želivci přejel pásák Františka Nováka. Vojenská cisterna srazila osmdesátiletého starce na kole na cestě mezi Satalicemi a Radonicemi. Výjimečné nebyly ani incidenty, při nichž tank přejel auto i s lidmi uvnitř. Zahynul tak Pavel Davídek na silnici Praha-Říčany. Míjel protijedoucí tankovou kolonu. Vtom jeden tank náhle vybočil z řady do protisměru a Trabanta i s posádkou rozdrtil svými pásy.

Některé případy jsou zvlášť otřesné a smutné. Třeba v Nelahozevsi se lidem zželelo sovětských vojáků, které jejich velení nechalo tři dny bez jídla a pití u rozbitého auta. Nelahozevští jim dali jídlo a peníze. Za ty se vojáci ožrali, začali střílet po lidech, jeden se pokusil znásilnit místní železničářku a vážně postřelil dva její kolegy, kteří jí přiběhli na pomoc.

Oficiálně se psalo o družbě a přátelství, ale soužití nebylo nikdy bezproblémové. Své o tom vědí Milovičtí. Hospodské rvačky s okupanty nebyly nic zvláštního.

Bohužel, rvačky byly to nejmenší. Během okupace docházelo k incidentům skoro obden. Docházelo k usmrcení lidí, znásilnění a k vraždám. Na každý měsíc pobytu připadá průměrně jeden mrtvý. Velké škody měli také zemědělci, silničáři a majitelé domů, do nichž bourala těžká vojenská technika včetně tanků. Podle smlouvy o „dočasném pobytu spřátelených vojsk“ měly podléhat vážné případy české jurisdikci. Ale většinou se zametly pod koberec. Potrestán byl málokdo.

Pro středočeské obce znamenal pobyt vojsk obrovský problém. Zejména pro Milovice. Dramaticky se zvýšil počet osob, o které se musely postarat. Na to nebyla obec zařízená. Scházela voda i elektřina. Hromadily se odpadky. Studny byly kontaminované unikající naftou a leteckým petrolejem. Silnice byly rozježděné. V archivech se našly hromady neproplacených faktur za služby, které naše podniky okupační armádě poskytly. Vojska zabrala stovky hektarů půdy nad rámec jakýchkoliv domluv. Kvetla šmelina hlavně s pohonnými hmotami nebo uhlím. Dělo se rabování obchodů či restaurací, odkud si v prvních měsících invaze okupanti brali, co chtěli, hlavně cigarety a alkohol. Do Sovětského svazu odjíždělo ročně na dva tisíce kontejnerů zboží, které si rodiny důstojníků u nás obstarali, nejvíc oblečení, či lustry. Dělali si zkrátka, co chtěli. Zdevastované životní prostředím řeší kraj dodnes.

Odpor proti okupaci trval jen zhruba rok. Po nástupu Husákovy normalizace a po čistkách se nové kádry ve vedení středočeských měst a obcí mohly přetrhnout, kdo má s Milovicemi větší a pevnější družbu. V 70. letech se nekonala snad žádná větší akce, kam by okupanti nebyli zváni. Obyčejným lidem pak začalo být většinou všechno fuk. V 80. letech toto „nadšení“ mizí. Okupační vojska se uzavírají do kasáren a kromě oficiálních a formálních družebních monstr akcí jako oslavy výročí Velké říjnové socialistické revoluce o nich přestává být slyšet. I to bylo tichou předzvěstí událostí 17. listopadu 1989.

Dnes jsou Milovice a okolí pro kraj jednou z nejpřitažlivějších rozvojových ploch. Milovice jsou zase normální obcí. Kraj se zvedá z apokalypsy černobylského typu. Místo tanků se krajinou prohánějí zubři a divocí koně, vzniká unikátní přírodní lokalita. Je tu i spousta zábavy pro celou rodinu v zážitkových parcích. Vzniká zde i nové moderní bydlení pro mladé rodiny.

Poslední voják Střední skupiny vojsk opustil náš kraj až 21. června 1991. Byli jsme první země sovětského bloku a poslední kraj v Česku, odkud se sovětská armáda definitivně stáhla.