100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Medaile žalují

Rázné společenské demokratizační změny po listopadu 1989 zasáhly celou zemi. Středočeský kraj nebyl výjimkou. Hlavní, co od kořenů změnilo nejen vnější tvářnost kraje, ale i myšlení lidí, byla privatizace podniků a restituce majetku.

Že se vracely majetky těm, kterým byly komunistickou zvůlí zabaveny, je známý fakt. V obrovské vlně „restitucí“ zapadla jedna nepovedená, jejíž důsledky dodnes nese na svých bedrech nejen kraj, ale i celý český sport. Nezdařenou „restituci“ odnáší ve velké míře i zdraví lidí, kteří podléhají čím dál víc pandemii obezity a četným zhoubným nemocem, které nedostatek zdravého pohybu způsobuje.

Hřiště, tělocvičny a další sportovní zařízení byly chudým sportovním spolkům vráceny po bývalém Československém svazu tělesné výchovy (ČSTV), který ze zákona zanikl v polovině roku 1990. Tato podivuhodná instituce nebyla ve skutečnosti pravým společenstvím sportovních organizací, jak by mohl napovídat její název. Ve skutečnosti ČSTV byl od padesátých let svérázným ministerstvem sportu, protože vykonával státní správu v tomto odvětví, vydával směrnice, vyhlášky závazné metodiky, rozděloval prostředky ze státního rozpočtu. Dělal to, co jiná ministerstva, jen neměl v názvu slovo „ministerstvo“, ale tvářil se jako společenská organizace. Českoslovenští komunisté tak chtěli světu a hlavně sovětským poradcům dokázat, jak v praxi uskutečňují marxisticko-leninskou chimérickou tezi o odumírání státu. Režim v padesátých letech zabavil majetek zrušených sportovních spolků, jako byl Sokol, Orel, YMCA a další. Nyní ho vrátil vybydlený, zdevastovaný, bez prostředků na jeho údržbu a rozvoj. Průměrné stáří sportovišť je 48 let.

Středočeský kraj byl od 19. století krajem sportu. Nebyly to jen sokolské jednoty a tělocvičny, které měly největší hustotu v celé zemi. Nebyla to jen řada mezinárodně a celostátně významných sportovních událostí jako nejstarší silniční běžecký závod v Evropě Praha – Běchovice (připojené k Praze až 1974), nebo první veřejně vypsaný závod na území Čech, chodecký závod Praha – Brandýs nad Labem (ani místo startu tehdy nepatřilo k Praze), či chodecký závod Praha – Poděbrady, nebo automobilové závody Zbraslav – Jíloviště, první triatlonový závod v Evropě na Slapech, závod Praha – Prčice a spousta dalších. Byla to i četná sportovní centra, která přirozeně vznikala právě ve Středočeském kraji, protože Praha tolik prostoru i zdravého a klidného prostředí sportovcům poskytnout nemohla.

Velkým a prestižním sportovním střediskem, kde se připravovali čeští reprezentanti a olympionici, bylo sportovní centrum v Brandýse nad Labem. Trénovali zde například Emil a Dana Zátopkovi, Petr a Pavel Šterclovi, nebo Ondřej Synek.

Skutečným centrem evropského rozměru bylo Národní sportovní centrum v Nymburku. Má tradici sahající až k roku 1922, kdy byl slavnostně otevřen areál cvičiště a letní tělocvičny v Tyršově sadu o výměře šest a půl hektaru. Cvičiště má ideální polohu, je obklopené zelení, vzrostlými stromy, je přímo u vody a dostupné jen kousek z centra města. Postupně přibývaly závodní dráhy, plovárna, kluziště, letní tělocvična s loděnicí, několik dalších hřišť včetně hřišť tenisových. Tělocvičny i venkovní cvičiště byly vybaveny veškerým možným nářadím. Byl tu i hudební pavilon, vor pro vodní tělocvik, věž pro skoky do vody, pískoviště a kompletní zázemí jako šatny, čítárna, loděnice a tribuny. Šlo o evropsky unikátní sportovní centrum.

Nymburské sportovní centrum nechátralo ani po válce. Z Prahy sem byly přeneseny četné tělovýchovné kurzy. V letech 1950–1953 bylo centrum dobudováno. Mělo čtyřpodlažní internát s čtyřlůžkovými pokoji, kuchyň s jídelnou, kotelnu, učebny a tělocvičny pro gymnastiku a míčové sporty. Kromě toho bylo venku vybudováno travnaté fotbalové hřiště se škvárovou atletickou dráhou, loděnice, dvě hřiště na volejbal a hřiště na basketbal.

Do sportovního centra se roku 1953 z Prahy přestěhoval Tyršův ústav pro tělesnou výchovu. Centrum začala využívat i Vysoká škola pro tělovýchovu a sport. Působila zde Tělovýchovná škola ČSTV. Do Nymburka přešlo mnoho profesorů a učitelů tělesné výchovy, kteří vzdělávali mladé učitele tělesné výchovy. V šedesátých letech získalo sportovní středisko nesmírnou popularitu mezi sportovci i trenéry a začalo být masivně využíváno ke sportovním soustředěním, školili se tu cvičitelé, trenéři a rozhodčí. Zájem byl tak obrovský, že bylo nutné středisko rozšířit.

A tak v 60. letech přibyla dvě fotbalová hřiště s travnatým povrchem, asfaltový basketbalový kurt, hřiště na házenou, rozběžiště pro skoky. Následovala hala pro míčové sporty, která byla dokončena v roce 1971. Současně s halou bylo vybudováno chybějící zázemí, např. zdravotní centrum, učebny i kino a video sál. Dostavbou této části nastala nová etapa ve využívání a vývoji celého území.

Nymburský sportovní areál se stal významným sportovištěm pro téměř všechny sporty. Probíhala zde příprava sportovců ve všech výkonnostních i věkových kategoriích, včetně přípravy na OH v Mnichově. V roce 1972 byla položena tartanová dráha. Hlavním úkolem Sportovního centra Nymburk se stala příprava Československých sportovců na světové sportovní podniky.
Rozvoj sportovního centra pokračoval v letech 1975 až do roku 1991, kdy byla postavena nová ubytovna hotelového typu, dvě tréninkové haly, vzpírárna a metodické centrum, nová kuchyň, jídelna, vstupní hala, velké společenské centrum pro sportovce. Byl postaven plavecký bazén 25 m s regeneračním zařízením a další technická zařízení. Vzniklo i dopravní středisko, garáže pro autobusy a dílny. Konala se tu soustředění našich i zahraničních reprezentačních družstev a klubů. Centrum se stalo i v zahraničí pojmem. Odborníci z celého světa se do Nymburka jezdili dívat, jak má vypadat komplexní sportovní centrum špičkové úrovně.

V Nymburce se na své výkony připravovali všichni slavní čeští sportovci, všichni čeští medailisté, jejichž výčet nemůže být nikdy úplný:

atleti Ludvík Daněk, Věra Čáslavská, Dana Zátopková, Immrich Bugár, Ota Zaremba a Jiří Zubrický (vzpírání), Luděk Bohman, Šárka Kašpárková, Helena Fibingerová, Věra Cechlová-Pospíšilová, Valent Gejza, Ján Čado (trojskok) a Petr Nemšovský, Anna Birjuková (trojskok), Igor Kováč (překážky), Jiří Mužík, Josef Šilhavý, Remigius Machura, Zdena Šilhavá, Bára Špotáková, Zuzana Hejnová, Lukáš Melich, Pavel Maslák, Jan Železný, Petr Frydrych, Vítězslav Veselý, Jakub Vadlejch, Kateřina Šafránková, Michaela Hrubá, Denisa Rosolová, Jan Kudlička, Petr Svoboda, Roman Šebrle, Robert Změlík, Tomáš Dvořák, Sebastián Helcelet, Josef Karas;

hokejisté Ivan Hlinka, Vladimír Martinec, Tomáš Jelínek, Jaromír Jágr, házenkáři Jiří Vícha, Vojtěch Mareš, Michal Barda, Jiří Kotrč;

džudisté Michal Vachun, Pavel Petřikov, Vladimír Bárta, bratří Jáklové, Vladimír Kocman, Krpálek Lukáš;

kanoisté Martin Doktor, Jiří Pecka, bratři Svojanovští, Martin Fuksa, Jan Boháč;

fotbalisté Josef Masopust, Ladislav Vízek, Radek Bejbl, Jaroslav Hřebík, Jozef Chovanec, Ivan Hašek;

tenisté Nováček, Korda, Helena Suková;

volejbalisté Zdeněk Haník, Cyril Krejčí, Karel Jeřábek, Pavel Řežábek;

plavci Jan Micka, Baumrtová, Ilona Hlaváčková;

basketbalisté Jiří Zídek, Kamil Brabenec, Michal Ježdík, Jan Bobrovský, Miroslav Jansta, Vlastimil Klimeš a Vlastimil Klimeš;

zápasníci Zdeněk Švec, Tibor Varga, Vítězslav Mácha, Petr Kment;

lukostřelci Stanislav Vidim, Zdeněk Horáček, Vidimová;

badmintonisté Petr Koukal, Bohumil Dufek, Tomasz Mendrek;

a také paralympionici Eva Kacanu, Roman Musil, nebo plavec Jan Povýšil.

Uvedení sportovci byli a často ještě i jsou pravidelnými účastníky soustředění v Nymburku. Do Nymburka dodnes jezdí trénovat všechny sporty, včetně šachistů a boxerů. Skvělé sportovní podmínky pomohly k mnoha úspěchům nymburských sportovců, zejména v basketbale, volejbale, atletice a ve vodních sportech.

Po roce 1989 byla sportovní infrastruktura po zrušeném Československém svazu tělesné výchovy předána sportovním spolkům. Na rozdíl od církví jim však nebyla dána žádná možnost o své majetky pečovat. A tak sportovním spolkům v celé zemi zůstala v rukách sportovní infrastruktura za celkem více jak 60 miliard korun. Odhaduje se, že téměř 20 % této sportovní infrastruktury je ve Středočeském kraji. Více jak 90 % sportovišť vzniklo před rokem 1989.

Jak známo, občanská sdružení a spolky nemají žádné prostředky kromě členských příspěvků. A tak začaly sokolovny, sportoviště a hlavně sportovní centra v Brandýse nad Labem a v Nymburku chátrat ještě víc než v minulosti. Spolek Česká unie sportu, které dnes Národní sportovní centrum v Nymburce i se čtyřicítkou sportovišť patří, se snaží areál udržovat a zachraňovat, co se dá. Ale i tak mnohé zarůstá plevelem, areál zastarává a čeká na generální rekonstrukci a dostavbu, kterou ČUS připravuje. Bez pomoci státu, kraje a města Nymburk se však nepochybně nemůže obejít.
Středočeské sokolovny přežily dobu Rakousko-Uherska, přežily první republiku i protektorát, přežily i čtyřicet let budování socialismu. Po sametové revoluci mnohé z nich nepřežily a zanikly, mnohé živoří. Živoří stejně jako již zrušené sportovní centrum včetně bazénu v Brandýse nad Labem, živoří jako Národní sportovní centrum v Nymburku.

Až si během sledování olympiády u televize povzdechnete, kde máme všechny ty Zátopky a Čáslavské, vzpomeňte si na jednu zpackanou „restituci“ chudým sportovním spolkům.