100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Středočeská sametová

Události 17. listopadu 1989, Sametové revoluce, jsou spojovány s Prahou, se studentskou demonstrací na Albertově a s masakrem na Národní třídě. Tím všechno začalo. I další děje jsou spojovány s Prahou. Události v krajích jsou badateli pojímány okrajově. Jakoby se jinde nic nedělo. Škoda, protože události sice začaly v Praze, ale bez rychlého a živého ohlasu a podpory v krajích by možná pražské události byly jen další v řadě tohoto roku podobných.

Pravděpodobně prvním městem, které se o pražských událostech dovědělo, byl Slaný. V tentýž den začaly v kulturním domě Grand Slánské jazzové dny. Šlo o významnou a hojně navštívenou hudební událost. Již večer přinášeli přijíždějící hudebníci informace o studentské demonstraci, o pochodu na Vyšehrad a na Národní třídu i o zásahu bezpečnostních složek. Jeden návštěvník festivalu telefonicky zjistil podrobnosti od kamarádů z Prahy a informoval účastníky jam session v Dividýlku na náměstí. Odtud šla zpráva rychle po městě.

Slánský rodák a občan Standa Berkovec, který byl tehdy moderátorem velmi oblíbeného a poslouchaného rozhlasového pořadu Mikrofórum, odvysílal ve večerním bloku krátkou reportáž z Národní třídy. Když pak následně jel natáčet do podniku Bateria Slaný, tak ho nechali příslušníci Lidových milicí vyvést. Dnes na tyto události vzpomíná jako na krušné časy, kdy podobní lidé jako on mysleli, že dělají „revoluci“. A v Dividýlku na náměstí se dosud konají večery na paměť zpěváka a básníka Karla Kryla jako na jeden ze symbolů převratných změn, jež nastaly v srpnu 1989 i po něm.

17. listopadu byl pátek, a tak se hlavní události v kraji daly do pohybu až v pondělí 20. listopadu. Jak vzpomínají pamětníci, byly události až na detaily všude stejné. Studenti místních gymnázií a škol stávkovali, dožadovali se diskuse s učiteli o událostech v Praze. Vedení škol bylo vyplašené, někde reagovalo pasivně, jinde se ke studentům kantoři připojili, jiní zase obhajovali pozici KSČ, většina byla opatrná. Čekalo se na direktivy shora.

Nejpozději od pondělního odpoledne se na náměstích středočeských měst vytvořily hloučky občanů. Mezi nimi se začali objevovat členové Občanského fóra, které vzniklo v neděli v Praze. V OF zastupoval kraj středních Čech MUDr. Pavel Šebek z Kladna. Hlavním cílem bylo začít dialog s představiteli komunistické moci. Aktivními se stali i příslušníci jiných než komunistických stran, Československé strany socialistické a Československé strany lidové.

Místy setkávání a šíření informací byla zejména divadla, která byla v úzkém kontaktu s pražskými kolegy. Velmi aktivní bylo kladenské divadlo. To už v sobotu vstoupilo do stávky a vyslalo výzvu ostatním středočeským divadlům a občanům o pomoc pražským, již od soboty stávkujícím studentům, aby mohli vyjíždět po republice a šířit informace o událostech. Kladenská výzva se setkala s živým ohlasem. Občané na sbírku přispívali tak aktivně, že třeba ve Slaném vznikla dokonce provizorní kancelář pro evidenci výběru příspěvků v restauraci U Zeleného stromu. Peníze byly ihned zasílány poštou studentům na pražské školy.

Z živelných protestních a diskutujících hloučků na náměstích se vyprofilovali mluvčí, kteří začali formulovat a sepisovat požadavky na vládu. Postupně tyto různorodé požadavky shrnuli zástupci OF, jako zatím jediné organizované fronty zahrnující široké spektrum zástupců společenského života, pět základních požadavků – odstoupení osmi osob, které nesou hlavní vinu za devastaci společenského života v zemi, vytvoření parlamentní komise pro vyšetřování zásahu na Národní třídě, propuštění všech politických vězňů, zveřejnění provolání OF ve všech sdělovacích prostředcích a podpora dvouhodinové generální stávky, plánované na pondělí 27. listopadu 1989. Během týdne jsou založena OF ve většině velkých středočeských měst a na většině středočeských závodů.

Od úterka se v kraji začali objevovat „agitátoři“ z pražských vysokých škol. Mířili především za svými kolegy studenty. Některé školy však zely prázdnotou, protože studenti stávkovali. Jinde pražské vysokoškoláky vyhnali a nahlásili SNB. Jinde zase ředitelé jakékoliv diskuse rázně utnuli. Někde se studenti dočkali i výhrůžek od členů KSČ, že budou „zjištěni“ a že „neodmaturují“. Ale tehdy to už nikdo nebral vážně. Tam, kde vedení škol bylo příliš rigidní, domluvili se studenti na besedách po vyučování. Téměř na každé škole byly zaznamenány většinou anonymní reakce rodičů, kteří si nepřáli, aby jejich děti byly odváděny od výuky reakčními silami. Z vedení školských odborů na okresech nepřicházely žádné zprávy, kromě toho, ať si každý nese odpovědnost sám za sebe.

Ve středu byla vyhlášena generální stávka na pondělí 27. listopadu. Tomu se snažili komunisté všemožně zabránit. Do Prahy jsou sváženi příslušníci Lidových milicí. Mezi sedmnácti autobusy milicionářů z celé republiky, kteří se pokusili ubytovat v sokolovně v pražských Riegrových sadech, byl i autobus z Benešova.

Mezi tím už studenti stávkovali všude. Studenti z Prahy se snažili mluvit i s dělníky ve středočeských továrnách. Ale skoro do žádné nebyli vpuštěni. To však neznamenalo, že to na závodech mezi lidmi nevřelo. Postupně začali zástupci průmyslových podniků chodit za studenty na besedy i do OF. Aktivní v tom byli třeba pracovníci Průmyslového podniku Slaný, krajských podniků ČKD i ČSAD.

V několika městech se ve výlohách na náměstích začaly promítat autentické záběry ze zásahu na Národní třídě. Před výlohami se tiskly stovky lidí. A tak argumentům, že studenti přece studují za státní peníze a že jde o kontrarevoluci, se nejpozději ve středu už všichni jen smáli, byť televize stále ještě říkala něco jiného.

V pátek ve středočeských městech přerostly besedy se studenty v široká setkání občanů se studenty a pracovníky závodů. Na náměstích byly v ono mrazivé odpoledne stovky lidí. Hlavním heslem bylo „Zabraňte násilí“. Úvodní slovo měli většinou známí herci z Prahy nebo ze středočeských divadel. Pak mluvili studenti. Projevy představitelů KSČ nabádající k rozchodu a řeči o spiknutí kapitalistických států se setkávaly jen s nesouhlasnými výkřiky, pískotem a smíchem. Všude se na mikrofon vyjadřovalo mnoho občanů. Jednotným motivem byly výzvy k odstoupení komunistických politiků, ke konání svobodných voleb a zrušení vedoucí úlohy KSČ.

V posledním listopadovém týdnu se po středočeských městech objevily plakáty očerňující známé osobnosti veřejného života, které informovaly třeba o horentních příjmech herců, o tom, že stávkující studenti studují za státní peníze a podobně. Obvyklá komunistická sázka na závist a nenávist tentokrát nevyšla. Místo toho se ve výlohách středočeských měst objevily plakáty informující o horentních příjmech komunistických funkcionářů. Zdi domů byly pomalovány nápisy „Televize lže, jak když Rudé právo tiskne“. Jedni strhávali plakáty těm druhým. Vzrušené debatní kroužky v ulicích nebraly konce. Odpůrcům změn nepomáhala už ani udání na policii od skalních komunistů.

Tato poněkud napjatá atmosféra neměla dlouhého trvání. V pondělí 27. listopadu se konala celostátní dvouhodinová generální stávka. Byla zaštítěna dvěma hesly: „Konec vlády jedné strany“ a „Svobodné volby“. Ne všechny středočeské podniky se do stávky zapojily jako celek, např. pracovníci ČKD ve Slaném sepisují rezoluci, ve které vyjadřují nesouhlas se stávkou, část jich zůstává na závodě, část se připojí k demonstraci na náměstí, bok po boku s dělníky velkodolu Slaný, kteří přišli s hornickým černozeleným praporem, a s dělníky dalších místních závodů. Ve všech městech houkaly sirény, zvonily zvony, troubila auta vyzdobená československými vlajkami, zněla státní hymna.

Na veřejnost se také dostala zpráva, že už na pátečním zasedání Ústředního výboru KSČ předsednictvo, sekretariát ÚV KSČ i sám generální tajemník Milouš Jakeš dávají funkce k dispozici. A to byl v podstatě definitivní konec zpuchřelého režimu. Avšak nebýt široké občanské odezvy zprvu ve středočeských a pak i v dalších krajích naší země, byla by Sametová revoluce pro tyto dny jen další pražskou lapálií. A ta skutečná „revoluce“ by přišla o dny či týdny později.