100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Konečně samosprávný kraj aneb není kraj jako kraj

Dělení státního území na kraje je český unikát, pro který bychom jinde hledali analogii jen obtížně. Na českém území byly kraje vymezeny již od poloviny 13. století, kdy Přemysl Otakar II. nahradil původní zřízení hradské. Od 15. století do roku 1714 existovalo v Čechách 14 krajů, stejně jako dnes v celé České republice. Původně se jednalo o správní celky stojící mezi panstvími a zeměmi. Počet krajů, jejich hranice i pravomoci se různě měnily. Území dnešního Středočeského kraje bývalo vymezeno větším počtem samostatných celků, např. kraj Boleslavský, Čáslavský, Kouřimský, Podbrdský, Vltavský, Rakovnický nebo Slánský. V 60. letech 19. století bylo krajské uspořádání zrušeno a české země se dělily jen na okresy. Za první republiky byly navrženy místo krajů župy, což se nikdy nerealizovalo.

Po únorovém komunistickém puči roku 1948 stanovila nová „lidovědemokratická“ Ústava Československé republiky, zvaná též podle data přijetí „Ústava 9. května“, koncept třinácti českých a moravských krajů a hlavního města Prahy. Ústavu odmítl prezident Beneš podepsat a raději abdikoval, ale kraje byly k 1. lednu 1949 ustaveny. Smyslem však nebylo podpořit a rozšířit samosprávu, přiblížit ji lidem, ale zcela rozbít do té doby fungující zemské zřízení a na krajské národní výbory dosadit vlastní kádry. Nešlo ani o kraje v dnešním slova smyslu, o kraje autonomní s vlastní samosprávou, ale spíše o administrativní organizace státu, jejichž prostřednictvím komunistická strana a stát uskutečňovaly řízení hospodářství a socialistickou výstavbu.

Roku 1960 byl počet krajů redukován na osm. V této podobě kraje existují dosud, nebyly zrušeny. Po sametové revoluci v roce 1990 byly zrušeny jen jejich orgány – krajské národní výbory. Těchto osm krajů stále funguje jako územní jednotka pro nejrůznější orgány státní správy a další instituce. Některé orgány se novému krajskému členění přizpůsobily, např. policie, hygienické stanice nebo statistický úřad, jiné nikoliv. Proto máme dodnes sice čtrnáct samosprávných krajů, ale jen osm krajských soudů nebo osm krajských státních zastupitelství. Souběžně tak u nás existují dvě různé soustavy krajů. Středočeský kraj má jako jeden z mála krajů štěstí, že jeho hranice jsou v obou členěních totožné, takže si této anomálie nikdo ani nevšimne. Podobně to dopadlo s okresními národními výbory. Ty byly také zrušeny, ale nedošlo ke zrušení okresů jako takových.

Po roce 1989 se objevilo mnoho diskuzí, jak reformovat socialistickou státní a územní správu. Bylo jasné, že je nutné zřídit územní samosprávu s vlastním majetkem a kompetencemi. Česká ústava z roku 1992 umožňovala variantu návratu k zemskému zřízení užívanému v Rakousku-Uhersku, za první republiky a až do roku 1948. Nakonec však v parlamentu převážil názor, že bude lepší zřídit kraje s omezenými pravomocemi. Diskutovala se spousta možností územního členění na větší či menší celky. Nakonec zvítězila varianta se čtrnácti menšími a různě velikými kraji, které částečně odpovídaly těm „socialistickým“. Některé původní kraje byly přejmenovány, jiné rozděleny, další po částech sestaveny a sloučeny.

Parlamentní diskuze trvaly mnoho let. A tak byl zákon o vytvoření krajů (tzv. vyšších územních samosprávných celků) přijat až v roce 1997. Ale i po ustavení nových samosprávných krajů se postupně některé kraje přejmenovávaly, obce mezi kraji se různě přesouvaly, měnily se hranice. Středočeský kraj naštěstí zůstal takový, jaký byl i dřív.

První volby do zastupitelstva nového samosprávného Středočeského kraje se konaly v listopadu 2000. Lidé konečně mohou prostřednictvím svých volených zástupců rozhodovat o věcech jim blízkých, důležitých pro jejich každodenní život, o záležitostech, jež se jich bezprostředně dotýkají. Mohou své zástupce kontrolovat, interpelovat, jednat s nimi, vyjadřovat svá stanoviska k projednávaným věcem, mohou bezprostředněji usilovat o zlepšení krajiny, kterou obývají, o kvalitnější podmínky žití ve svých obcích a městech.

Občané kraje mohou i nahlížet kdykoliv do rozpočtu, do závěrečného účtu, do výsledku zprávy o přezkoumání hospodaření kraje, ke všemu se mohou vyjádřit. Lidé se mohou dívat do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva, do usnesení rady, výborů zastupitelstva a komisí rady, mohou si z nich pořizovat výpisy. Už se nikdo nemusí doprošovat, může přímo požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou nebo zastupitelstvem. A když je žádost podepsána nejméně 1 000 občany kraje, tak věc dokonce musí být projednána nejpozději do šedesáti nebo ve složitém případu do devadesáti dnů. Už se nemusí čekat, jak rozhodne strana či vláda, lidé sami mohou podávat orgánům kraje návrhy, připomínky a podněty a orgány kraje je musí vyřizovat bezodkladně. Lidé mohou o důležitých věcech hlasovat v krajském referendu. To již nejsou stranické direktivy ani anonymní stát, ale živé, angažované zapojení lidí do dění kolem sebe.

Samosprávný kraj je územním společenstvím občanů, kteří mají na samosprávu právo. Kraj již nespravuje majetek státní, ale má vlastní majetek, vlastní příjmy, hospodaří podle vlastního rozpočtu. Kraj také nese odpovědnost za vše, co on dělá, nikoliv stát, strana či vláda.

Kraj je samostatně spravován zastupitelstvem kraje. V čele kraje stojí krajská hejtmanka nebo hejtman. Pro operativní záležitosti zastupitelstvo jmenuje radu kraje a servis kraji dělá krajský úřad.

Kraj samostatně pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Kraj má vlastní znak i vlajku. Do samostatné působnosti kraje patří záležitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kraje. Kraj se smí vyjadřovat k návrhům státních orgánů, které se dotýkají působnosti kraje a jeho obyvatel. Státní orgány jsou povinny, pokud je to možné, předem projednat s krajem opatření dotýkající se působnosti kraje. Kraj může v mezích zákona vydávat obecně závazné vyhlášky a nařízení, kterými lze ukládat lidem a organizacím různé povinnosti. Kraj dokonce může předkládat vlastní návrhy zákonů do parlamentu, má zákonodárnou iniciativu.

Středočeský kraj však není uzavřený sám do sebe. Spolupracuje se všemi kraji. Nejvíc s hlavním městem Prahou a s kraji sousedními. Je také členem Asociace krajů České republiky. Spolupracuje se všemi důležitými organizacemi, které mají vliv na chod kraje, od složek integrovaného záchranného systému (policie, hasiči, záchranná služba) po Hospodářskou komoru Středočeského kraje.

Kraj udržuje i čilé zahraniční styky. Již tradiční je spolupráce v rámci tzv. 4-Dohody, kdy na nejrůznějších úrovních kraj spolupracuje s partnerskými územně samosprávnými celky – ve Francii s regionem Burgundsko-Franche-Comté, v Polsku s Opolským vojvodstvím a v Německu se spolkovou zemí Porýní-Falc. Spolupráce s těmito regiony probíhá jak na úrovni 4-Dohody, tak na bilaterální platformě, kdy se realizují oficiální návštěvy, ale i návštěvy vědeckých týmů, kulturní akce, putovní výstavy a výměnné pobyty školáků. Slibně se rozvíjejí i kontakty s čínskými partnery, se dvěma dynamickými provinciemi, provincií Če-ťiang (Zhejiang) a S’-čchuan (Sichuan).

Musíme také pamatovat, že orgány kraje vykonávají na svém území i státní správu v záležitostech, které na kraj přenesl stát. Tuto působnost kraj dělá pro stát a jménem státu. Za to stát kraji přispívá na výkon přenesené působnosti. Děje se tak proto, aby stát nemusel na své četné agendy zřizovat v území další a další oddělené úřadovny. V těchto věcech však krajští úředníci nerozhodují, jak si přeje samospráva (zastupitelstvo či rada), ta nemůže výkon státní správy nijak ovlivňovat, úředníci se v takových případech řídí výhradně zákony a nařízeními vlády.

Hranice i kompetence kraje, který tvoří „zlatý pás“ kolem srdce naší státnosti Prahy, se téměř 800 let proměňovaly, měnily se i názvy, ale povědomí o lidské sounáležitosti zůstalo až do doby dnešní.