100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Za/Hozená rukavička

Zřejmě nikdy v dějinách neprodělal Středočeský kraj tolik tak rychlých, hlubokých společenských a hospodářských změn jako po sametové revoluci. Spousta závodů, továren a tradičních výrob téměř rázem zanikla. Politické změny znamenaly však také výzvu k tomu, aby se Středočeský kraj vrátil na výspu prosperity, kde kdysi byl.

Modelovým příkladem jsou například osudy rukavičkářských závodů v Dobříši. Rukavice se u nás vyráběly už od středověku. Na vyšší manufakturní úroveň se výroba posunula od 30. let 19. století, kdy se výroby rukavic ujala početná dobříšská židovská komunita. Na přelomu století již fungovalo v Dobříši a okolí 31 rukavičkářských faktorství a v Dobříši se šily všechny druhy rukavic.

Po první světové válce rostl zájem o kožené módní doplňky a z Dobříše se stalo rukavičkářské centrum. Rukavičkářství se stávalo hlavní obživou obyvatel. Jen na vývoz šly miliony párů kožených rukavic. Ani znárodnění kožedělného a gumárenského průmyslu rukavičkářskému průmyslu v Dobříši příliš neublížilo, byť do jednotného znárodněného podniku bylo začleněno 82 firem. Naopak, Rukavičkářské závody, národní podnik, postupně soustředily většinu rukavičkářské výroby z celé země. Závody se modernizovaly a na výrobě rukavic pracovaly stovky lidí z širokého okolí. V Dobříši nebylo snad jediné rodiny, které by se rukavičkářská výroba nějak nedotýkala. Za prací do Dobříše dojížděli lidé nejméně z 50 obcí v okolí.

Nový podnik patřil mezi největší firmy svého druhu na světě. Současně začala výstavba nových výrobních objektů. Z malého města Dobříše se stalo významné město československé ekonomiky. Z města putovaly statisíce párů rukavic nejen do Sovětského svazu (jak se často zjednodušuje), ale i do Spojených států amerických, Anglie, Švédska, Dánska, Norska, Finska, Holandska, Belgie, Lucemburska, Švýcarska, Rakouska, na Island, Kypr nebo do Libanonu, Maroka, Egypta či Austrálie.

S růstem výroby vznikala i nová sídliště. Podnik měl velký vliv na dění ve městě i v kraji. Vycházel podnikový časopis, organizovala se podniková tuzemská i zahraniční rekreace, dětské tábory, četné kulturní, společenské a sportovní akce. Závod poskytoval pomoc při povodních a jiných živelních událostech. Pomáhal místnímu zemědělství a státnímu statku. V podniku fungovalo vlastní zdravotní středisko a závodní jídelna. Bez účasti podniku se neobešla jediná důležitá společenská událost v kraji. Po desetiletí fungovalo i podnikové učiliště. Jen v letech 1949–1979 absolvovalo učební obor rukavičkář celkem 722 žáků. Mladí lidé mohli být ubytovaní v samostatném domově mládeže.

Poměrně dlouho se podniku dařilo i držet krok s módou. Při tvorbě nových kolekcí a vzorů spolupracoval s Ústavem bytové a oděvní kultury v Praze. Výroba měla světovou úroveň. Vyráběly se tu všechny druhy rukavic od módních doplňků přes rukavice pro řidiče po zdravotní, ortopedické či pracovní rukavice. Dobříšské rukavice získávaly četná světová ocenění. Byly předmětem obdivu i na světových výstavách Expo v Bruselu 1958, v Montrealu 1967 a na dalších přehlídkách a veletrzích.

Rukavičkářské závody v Dobříši byly nejen největší u nás, ale i jedny z největších v Evropě. V 80. letech zde ročně vyrobili 5 800 000 párů rukavic v 900 vzorech a v 50 barevných odstínech. Avšak podobně jako v jiných odvětvích centrálně řízeného národního hospodářství se začaly i zde postupně projevovat problémy. Začalo to vadami usní, neboť naše zemědělství je nedokázalo vyrobit v potřebném množství a kvalitě. Zpomalovala se technologická obnova. Začalo se nedostávat kvalifikovaných pracovníků. Přestala fungovat i spolupráce se zahraničními „západními“ partnery. Nedařilo se příliš snižovat úrazovost a nemoci z povolání… Závod ztrácel dech. Ale přesto dobříšská výroba čítala osm závodů a zaměstnávala 3 500 lidí. V roce 1990 se tu vyrábělo až na šest milionů párů rukavic.

Ve stejné době však výroba začala rychle upadat. Navíc se rozpadly podniky zahraničního obchodu, které z velké části zajišťovaly odbyt výroby. Objevila se levná, byť nekvalitní asijská konkurence. Zesílil tlak ekologických organizací, pro něž byla výroba rukavic symbolem zabíjení zvířat.

Státní podnik ukončil výrobu v roce 1992. Rukavičkářské učiliště, později Integrovanou střední školu, opustili roku 1997 poslední učni rukavičkářského řemesla. Nepomohla ani petice, kterou podepsalo 2 722 občanů města, zaslaná petičnímu výboru Parlamentu ČR a Ministerstvu školství ČR.

Při privatizaci se ze státního podniku vyčlenila řada menších soukromých podniků. Vlastníci zbylé hlavní výrobní části se v průběhu let rychle střídali až do roku 2003, kdy byla hlavní dobříšská výroba úplně zastavena. Úspěšný podnik zanikl s dluhy v řádech milionů korun a s ním málem i rukavičkářská velkovýroba v českém státě. V současnosti využívají areál někdejšího rukavičkářského gigantu různé společnosti a část je prázdná. Na Dobříšsku začalo v 90. letech vznikat velké množství menších rukavičkářských firmem. Tím se situace vrátila do doby před druhou světovou válkou.

Možná se však blýská na lepší časy. Roku 2015 vzniklo v Dobříši muzeum zachycující stopadesátiletou tradici výroby rukavic v regionu. Muzeum též přibližuje historii židovského obyvatelstva Dobříše a další zajímavosti související s městem. Muzeum sídlí v bývalé knihovně v centru města, v takzvaném Kopáčkově domě.

Součástí muzea je i rukavičkářská dílna vybavená veškerými potřebnými stroji a náčiním. Můžete sledovat výrobu rukavic od začátku až do finálního stavu. Několikrát do roka můžeme spatřit švadlenky a žehlířky, jak skutečně šijí rukavice.

Rukavice se vyrábějí v Dobříši stále. Společnost NAPA zde od roku 1993 produkuje asi 50 tisíc párů rukavic ročně. Je to sice o několik řádů méně, než se v minulosti v Dobříši vyrábělo, ale i tak firma patří v klasické výrobě rukavic k největším v Česku. Zaměstnává asi 30 lidí a zaměřuje se na luxusní rukavice. Podniku se díky kvalitě daří pronikat na zahraniční trhy. Spolupracuje s významnými módními návrháři, získává ocenění na veletrzích… jeho rukavičky nosí i loutková postavička Spejbla. Síla tradice kvalitní výroby v kraji zřejmě neumírá definitivně.

Privatizace a transformace středočeského průmyslu nepřinesla kraji jen rozvoj podnikání, ale také zánik četné dlouholeté tradiční produkce, avšak také mnoho nových příležitostí. Nic z toho není z historického hlediska černobílé.

V negativních případech, kdy málem zanikla staletá tradiční výroba, byla někdy na vině zastaralost výroby a neschopnost konkurovat na trhu. To se týkalo třeba hutních výrob na Kladensku. Jindy se zkrátka změnil trh, jako se to stalo u největší světové velkovýroby hliněných kuliček v Rakovníku, prostě se kuličky přestaly masově hrát a výroba v menších sériích přešla pod menší podnikatele. Někdy se nepovedl privatizační projekt. Jindy byla firma záměrně vytunelována lumpy, kteří se chtěli obohatit v procesu obrovské transformace českého průmyslu, jež neměla v našich dějinách obdoby. Někdy byla na vině prostá neschopnost nového vedení podniků.

Příkladem nepovedené „privatizace“ byla Liberta, továrna na kočárky založená v roce 1923 v Mělníce. Název Liberta vznikl z italského slova liberta neboli svoboda. Továrna dětských vozidel vyráběla i tříkolky a koloběžky. Kočárky Liberta byly fenoménem doby. Podnik i za socialismu vyráběl tisíce kočárků, které putovaly do řady zemí světa. Později se Liberta stala synonymem vytunelované firmy. Noví majitelé si totiž koncem 90. let vyložili „svobodu“ po svém. Za vytunelování a krach Liberty byl odsouzen bývalý sociálnědemokratický ministr financí Ivo Svoboda a jeho poradkyně Barbora Snopková na pět let nepodmíněně. Vězení se tak dočkal vůbec první z členů polistopadových vlád. Mělnický podnik sice zkrachoval, ale samotná značka nezmizela. Výrobu českých kočárků pod světoznámou značkou Liberta obnovil soukromý podnikatel Oldřich Novotný. Dnešní roční produkce se pohybuje kolem 50 tisíc kusů a podnik vyrábí též invalidní vozíky, kočárky pro panenky, různé doplňky jako dětské nánožníky, pláštěnky a zavinovačky. Tisíce kočárků putují opět do světa, třeba do Švédska, Kanady, Spojených států, a dokonce i do Afriky. Ve světě mají kočárky Liberta opět dobrý zvuk. Možná lepší než doma.

Opačným příkladem privatizace, který nám závidí doslova celý svět, je výroba gramofonových desek v Loděnici u Berouna. Společnost GZ Media, a.s. navázala na více než padesátiletou tradici Gramofonových závodů. První gramofonové desky se v Čechách vyráběly již v roce 1927. Ačkoliv v 90. letech každý věštil konec klasických vinylových gramofonových desek, manažeři podniku vsadili na kvalitu a špičkové služby, včetně replikace CD a DVD, polygrafie, široké nabídky servisu, produktů a služeb. Závody vyrábějí například též kartonové obaly na whisky, kosmetiku nebo mobilní telefony. Dnes je to největší a nejmodernější podnik na gramofonové desky na světě. Celosvětově patří k nejvýznamnějším v oboru. Oceňují ho tisíce spokojených zákazníků po celém světě. Největší lisovna světa má i další pobočky nejen v Čechách, kde zaměstnává stovky lidí, ale např. také v Americe nebo v Kanadě.

Dlouhodobě dosahuje průměrná výroba 65 tisíc kusů vinylových desek denně, 24 milionů desek za rok s cílem atakovat hranici 40 milionů desek ročně. Na celém světě se vyrobí kolem 100 milionů desek ročně. Z toho je vidět, jaké postavení zastává tato středočeská firma. V Loděnici u Berouna dělají desky nejlepší hudební studia, která vydávají slavné interprety jako Rolling Stones, U2 nebo Lady Gaga. Lisovaly se tu i desky pro prezidentskou kampaň v USA, pro oba hlavní kandidáty, Hillary Clintonovou i Donalda Trumpa. Desky míří do Koreje nebo Japonska, zkrátka na všechny kontinenty.

Středočech, rozený Kladeňák Ing. Zděnek Pelc, ředitel a většinový majitel GZ Media, získal titul Podnikatel roku 2015 a účastnil se i soutěže o světového podnikatele roku 2016 v Monaku.

Jediné, co brání dalšímu rozvoji firmy, je nedostatek pracovníků, přestože i nekvalifikované lisařky mají plat 25 až 40 tisíc a náborová kampaň je obrovská. Ale to je již holá současnost. Snad nebude tato hozená rukavička – byť dlouhodobě nejlepší na světě – zahozena.