100 let české státnosti ve Středočeském kraji

Jdou vojáci, jdou ze Středočeského kraje

Na území Česka bylo donedávna deset vojenských újezdů. Málokdo si uvědomí, že kraj obklopující hlavní město má na svém území hned tři bývalé velké vojenské prostory, tzv. vojenské újezdy. Střední Čechy byly i krajem vojenským. Téměř v každém větším městě sídlila vojenská posádka.

Výcvikové prostory významně ovlivňovaly život regionu. Území vyhrazená pro armádu byla civilnímu obyvatelstvu až na výjimky nepřístupná. První vojensky specializované oblasti vznikaly již za Rakouska-Uherska, další si vyžádal vznik ozbrojených sil Československé republiky. Během Protektorátu Čechy a Morava zřizovali okupanti další výcvikové a cvičné prostory pro zkoušky nových druhů střeliva a zbraní. Jeden z nich byl na Sedlčansku a byl zrušen po druhé světové válce.

Po osvobození vznikla nová území v oblastech vysídlených od německého obyvatelstva. Československá lidová armáda se tu připravovala na případnou třetí světovou válku. Vysídlené obce byly srovnány se zemí, nebo sloužily jako terče pro výcvik střelby z těžkých zbraní.

Tato území dnes představují unikátní přírodní, historickou a stále zajímavější turistickou lokalitu. I přes značnou devastaci a znečištění (především ve vojenském prostoru Milovice a Ralsko, kde působila Sovětská armáda) zde zůstala zachována relativně nedotčená příroda, rozsáhlé plochy bez civilizačního působení člověka.

Historicky nejstarším újezdem, nazývaným také Mladá, jsou Milovice. Jeho dějiny sahají do 19. století. Po prohrané prusko-rakouské válce v roce 1866 hledala rakouská armáda lokalitu, kde by se daly nacvičovat metody a způsoby modernějšího vedení války. Hledání vyhověl region kolem Milovic, východně od Benátek nad Jizerou. Tábor zvaný Kamenný byl do užívání předán v březnu 1904. K dispozici bylo pět budov (sídlo velení, kanceláře, ubytování důstojníků a nemocnice) a také čtyřicet ubikací pro vojáky. Společně s rodinami zde žilo od 1 200 do dvou tisíc osob.

Součástí prostoru byla od počátku dělostřelecká střelnice. Smutnější částí dějin újezdu bylo období první světové války, kdy byl mezi Milovicemi a Benáteckou Vruticí vystavěn zajatecký tábor pro ruské, srbské a italské vojáky. V nevyhovujících podmínkách tu přebývaly tisíce zajatců z front, v jednu dobu až kolem 48 tisíc zajatců. Jejich osud připomíná udržovaný vojenský hřbitov, k jehož rekonstrukci napomohly i státy, jejichž příslušníci jsou zde pohřbeni. V hromadných i jednotlivých hrobech je uloženo na 6 000 mrtvých vojáků všech tří národností.

Nové dějiny vojenského prostoru se psaly ve třech etapách. Prvním obdobím bylo meziválečné Československo, kdy se Milovice staly sídlem silné posádky. Do Milovic byla prodloužena železniční trať, která slouží dodnes. Již ve 20. letech vzniklo v lokalitě Boží Dar vojenské letiště, nejdřív pro vojenské pozorovací balony. Na sklonku 20. let se začaly stavět klasické letecké hangáry a postupně se sem přemístilo několik leteckých útvarů. Součástí posádky byl tankový pluk, který měl kolem roku 1935 k dispozici téměř dvě stě obrněných vozidel a tanků všech typů.

Po okupaci v březnu 1939 Němci využili milovický prostor ke zřízení vlastního výcvikového systému, stejně jako později jižní prostor na Sedlčansku. Nacisté urychlili vysídlování obcí kolem Milovic podle původních rakouských plánů. Zkoušely se tu nové typy zbraní a munice, například ponorné tanky, které Němci hodlali využít při invazi na Britské ostrovy. V roce 1940 se zde s vojáky připravoval na další tažení generál Erwin Rommel. Mezinárodní vojenský hřbitov v Milovicích ukrýval i těla mrtvých vojáků wehrmachtu. Po válce byla převezena do Mariánských Lázní.

Druhou kapitolou byl návrat prostoru československé armádě v roce 1945. Byli sem dislokováni například tankisté, kteří bojovali na západní frontě v rámci 1. československé obrněné brigády. Přesunuli se sem i dělostřelci a začalo se s modernizací a rozšiřováním božídarského letiště. Později tu létaly i nejmodernější vojenské stíhačky, které byly postupně zařazovány do výzbroje Československé lidové armády. Část povinné vojenské služby si zde odsloužil i Emil Zátopek. V roce 1951 došlo k definitivnímu přejmenování na Vojenský újezd Mladá.

Nejsmutnější kapitola tohoto prostoru se psala v letech 1968 až 1991. Už v létě 1968, kdy proběhlo cvičení Varšavské smlouvy Šumava, při kterém si Sovětský svaz zmapoval a připravil situaci pro srpnovou okupaci, sloužila milovická posádka jako centrální štáb celého cvičení. Na to, že cvičení připomíná spíše než boj proti západním imperialistům nácvik obsazení Československa, upozornilo tehdejší velení 13. tankové divize, která v Milovicích sídlila.

Už dva dny po 21. srpnu 1968 a okupaci Československa armádami východního bloku se do Milovic přesunulo velení Sovětské armády na československém území. Z Milovic se definitivně a „na věčné časy“ stalo sídlo Střední skupiny sovětských vojsk.

Dvacetiletí „dočasného“ pobytu cizích vojsk je v milovickém prostoru poznamenáno silným stavebním rozvojem. Sověti převzali od naší armády přes tři stovky objektů. Další dvě stovky byly dostavěny. Sovětská armáda vybudovala za dvacet let dohromady kolem šesti set vlastních budov, obytných souborů a vojenských zařízení. Byl postaven například kulturní dům, který sloužil nejen vojákům a jejich rodinám, ale i jako místo nejrůznějších „družebních“ akcí mezi armádou a československým lidem. Bývalý kulturní dům sovětské posádky je dnes sídlem milovické radnice. V ničem nepřipomíná „sovětsko-československou družbu“ a patří k zajímavým objektům Milovic. Přestavba po roce 2010 dala „kulturáku“ zcela novou vnitřní dispozici. Součástí je vnitřní dvorana s vestavěnou obřadní síní. Jde o citlivé přetvoření stavby, která byla jednu dobu určena spíše k demolici.

Sovětská armáda budovala objekty často bez stavebního povolení, navíc podle nevyhovujících předpisů. Vznikly desítky panelových domů sovětského vzoru a „kvality“. Po roce 1989 byla řada těchto paneláků po náročné rekonstrukci přestavěna na byty pro české občany.

Sovětské letectvo výrazně přebudovalo i letiště u Božího Daru. Postavilo tam jednu z největších přistávacích drah ve střední Evropě. Letiště mělo být jedním z klíčových míst pro případné rychlé vysazení a doplnění dalších jednotek, ať již v případě vnitřních nepokojů v Československu, nebo jako podpůrné letiště pro konflikt mezi Západem a Východem.

Pod milovické velení patřila i blízká motostřelecká divize v Mladé Boleslavi. Milovická posádka mohla být v případě protisovětských nepokojů využita k zásahu a obsazení Prahy. Geografická blízkost Milovic i fyzická přítomnost tankové divize a dalších podpůrných jednotek vytvářela psychologickou výstrahu pro normalizační vedení československého státu a československé armády.

Definitivní konec dějin Vojenského újezdu Mladá odstartoval až pád komunistického režimu v listopadu 1989. Vlaky, které dříve denně putovaly mezi Milovicemi a Moskvou, aby dovážely vybavení pro sovětskou posádku a odvážely spotřební zboží z československých obchodů jako nedostatkový artikl, odvezly do června 1991 jednosměrně do Sovětského svazu přes 4 400 osobních a nákladních aut, přes 1 300 tanků a transportérů, stovky vagonů munice, 1 135 vagonů stavebního materiálu. Odjelo jimi i mnoho z 22 tisíc sovětských vojáků sloužících v Milovicích a okolí. Více než tisícovka aut se přesunula na východ po vlastní ose.

Vojenský prostor zanikl k 31. prosinci 1991 poté, kdy opustily území Československa poslední sovětské okupační jednotky.

Plány na využití vojenského prostoru i jeho jednotlivých částí byly velké. Většina zůstala na papíře. Rychlejšímu rozvoji bránily mimo jiné rozsáhlé sanace ekologických škod. Půda byla silně kontaminované palivem, mazacími tuky i dalšími chemikáliemi. Bylo zde zakopáno množství nepoužité munice. Je zajímavé, že většina munice pocházela ještě z druhé světové války od wehrmachtu a posléze od československých ozbrojených sil. Relativně malá plocha újezdu a blízkost obydlí totiž zakazovala používat při cvičeních ostré náboje do děl a tanků.

Část újezdu se měla proměnit v testovací polygon mladoboleslavské automobilky. Velké plány byly i s letištěm, o kterém se mluvilo jako o druhém civilním letišti pro Prahu, s níž by ji spojovala rychlodráha. Ze všech úvah nakonec sešlo. Nevznikla zde ani žádná průmyslová zóna. Část újezdu se do budoucna přemění na ekonomicky využitou oblast, ale v podstatně menších rozměrech, než o jakých se hovořilo na začátku 90. let. Záleží také na vybudování asi osmikilometrové železniční spojky směrem na Mladou Boleslav.

Pomalé tempo využití prostoru postupem doby přináší vedlejší pozitivní účinky. Oblast se nerozvíjí skokově, příroda není zatížena průmyslovou výstavbou a navazujícím dopravním zatížením. Naopak region postupně začínají objevovat turisté, řada lokalit si uchovává člověkem nedotčený ráz. Oblast byla mimo dosah civilistů osmdesát let. Jsou zde místa, kde se zachovala celá společenství rostlin a živočichů. To vedlo například k zařazení oblasti do celoevropsky významných území Natura 2000. Je zde vybudována naučná stezka o historii působení armády a o výskytu jedinečných přírodních společenství.

V 90. letech se v prostoru objevovaly černé skládky, docházelo k neplánované devastaci vojenských i civilních objektů. Přesto prostor představuje oblast, kde dnes najdeme například divoké koně, zubry i zpětně vyšlechtěné pratury. Tím se region výrazně vymyká z jiných oblastí Česka. V roce 2016 se tu ve volné přírodě narodilo první mládě zubra. Protože zde nedošlo k výstavbě velkých fotovoltaických elektráren, stala se milovická příroda domovem mnoha hmyzích druhů, vrátily se sem například původní druhy včel.

Nestátní rezervace divokých koní, zubrů a praturů v Milovicích nevyniká jen výjimečným zachováním živočišných druhů ve volné přírodě. Zvířata spásáním vzácných stepí a zbytků bohatých luk pomáhají zachovat křehkou biodiverzitu a brání tak zarůstání biologicky cenných lokalit. Prvních čtrnáct koní vzácného druhu bylo dovezeno z Velké Británie v roce 2015. Část koní z milovické rezervace se přesunula do východních Čech, aby způsobem obživy a spásáním travin udržovala biodiverzitu v tamní přírodě. Jedná se o koně, kteří se už narodili v Milovicích.

Ústředním prostorem je Benátecký vrch, který díky nízké nadmořské výšce 251 m představuje cíl dosažitelný pěšky i na kole. Pod vrchem se nachází přírodní rezervace. Podle záměrů Středočeského kraje bude zdejších asi 1 900 ha začleněno na seznam Národních přírodních památek.

V milovickém prostoru dnes najde atraktivní místo pro bydlení i výlety doslova každá rodina. V Milovicích existuje dokonce lyžařský a snowboardový trenažér. Místo sněhu se používá nekonečný pás speciální tkaniny. Zábavní a naučný park Mirakulum v Milovicích existuje už od roku 2012. Lanové centrum v areálu má délku 200 m. Park je malou parní železnicí propojen s nedalekým tankodromem, kde si můžete vyzkoušet třeba jízdu obrněným vozem nebo tankem. Zchladit se pak můžete v unikátní oáze Vodní svět, zaskotačit na obřích houpačkách či na gigantické trampolíně, lze tu navštívit lesní město a vulkán, minizoo, podzemní bludiště, prožít dobrodružství v hradu a spoustu jiných zážitků, jež ani za jeden den nezvládnete.

Jako druhý vznikl vojenský prostor Brdy, v armádní terminologii označovaný jako Jince. Jako by byl tomuto místu vojenský úděl předurčen: brdské lesy bývaly plné pytláků, některé skupiny čítaly až třicet osob. Pytláci přijížděli do brdských hvozdů z blízkého i vzdáleného okolí nejen kvůli bídě, ale i pro loveckou vášeň. Protože to byli lidé ke všemu odhodlaní, při střetech s lesními docházelo k dlouhým a ostrým přestřelkám jako ve skutečné bitvě na válečném poli.

Prostor Jince byl vymezen jako vojenský tábor západně a severozápadně od Příbrami již roku 1926. Jeho vznik provázely protesty. Vytvoření újezdu, který vyhovoval vojenským odborníkům kvůli rozloze a možnosti ostrých střeleb, se příčilo obyvatelům, kteří měli být vystěhováni. Proti se postavily i známé osobnosti první republiky. V roce 1920, kdy se o prostoru začalo hovořit, navrhla část poslanců Národního shromáždění vytvoření národního parku v Brdech. Návrh neprošel.

Vojenské plány vyvolávaly velké vášně. Už v té době patřilo Podbrdsko a Brdy k turisticky vyhledávaným lokalitám. I na okrajích se soustřeďovaly rekreačně zajímavé oblasti. Brdy a okolí byly navíc cílem prvorepublikového trampského a skautského hnutí. Armáda kvůli střelbám dokonce navrhovala vykácení půl kilometru širokého a 23 kilometrů dlouhého pásu lesa. Nic takového se naštěstí nestalo. Definitivně se celé území stalo vojenským výcvikovým prostorem až ustanovením vlády ČSR v roce 1952.

Vojenský prostor nebyl zpočátku pro veřejnost zcela nepřístupný. Byly zapovězeny pouze dopadové plochy dělostřelby. Až po německé okupaci v roce 1939 byl prostor uzavřen. Mohli sem kromě vojáků jenom totálně nasazení a vězni, kteří tu po kalamitě v roce 1941 likvidovali následky větrné smrště. Vězňů a nuceně nasazených, kteří byli svezeni z několika okupovaných zemí Evropy, pracovalo na kalamitě asi 10 tisíc. Kvůli odvozu kalamitního dřeva nechali okupanti zřídit několik lesních železnic a další komunikace. Prostor se za druhé světové války rozšířil směrem na západ. Nedaleko obce Kolvín, která byla za okupace vystěhována, měl vzniknout koncentrační tábor pro válečné zajatce. Během druhé světové války zde seskočili českoslovenští parašutisté vyslaní z Velké Británie k plnění zvláštních úkolů v boji proti hitlerovským okupantům a také zde působili v brdských lesích partyzáni, kteří se v roce 1945 podíleli i na bojích v Květnovém povstání.

Po roce 1945 přešel vojenský prostor opět pod československou armádu, která ho částečně rozšířila. Byli vystěhováni obyvatelé dalších šesti obcí (Padrť, Přední Zaběhlá, Zadní Zaběhlá, Kolvín, Velcí a Hrachovistě), které byly srovnány se zemí. Pro potřeby tankového výcviku byl vybudován tankodrom Bahna, který se po roce 1989 stal místem srazů milovníků vojenské techniky v rámci festivalů Bahna – Dnů pozemního vojska Armády ČR.

Ústředním sídlem vojenského újezdu byly od počátku Jince mezi Příbramí a Hořovicemi. Ještě v 80. letech zde byla dislokovaná 311. těžká dělostřelecká brigáda a 11. dělostřelecká základna. V současnosti v Jincích sídlí 13. dělostřelecký pluk Armády ČR. Kromě vojáků tu podobně jako v jiných vojenských prostorech žilo dříve minimálně civilních obyvatel. Jinecký újezd jich měl kolem třiceti.

Část výcvikového prostoru přestala armáda postupně využívat už v 90. letech 20. století. Z 26 tisíc hektarů jí zůstala k dispozici asi desetina. Stále byla k dispozici tanková, dělostřelecká a letecká střelnice i střelnice pro pěchotní zbraně.

Zrušení újezdu a výcvikového prostoru se stalo logickým vyústěním tendencí, kdy se od roku 1989 armáda zbavovala nepotřebného majetku a velkých území určených k výcviku původně statisíců československých i sovětských vojáků. Vstup veřejnosti byl povolen v omezeném režimu už roku 2007. Armáda činnost postupně utlumovala a Brdy se definitivně otevřely k 1. lednu 2016 jako poslední z újezdů na území Středočeského kraje. Armáda však i po tomto datu dočišťovala především dopadové dělostřelecké plochy od nevybuchlé a zapomenuté munice. Dnes má armáda k dispozici asi 20 % rozlohy někdejšího újezdu a toto si ponechává jako cvičiště. Jedná se o prostor v sousedství modernizovaného vojenského areálu u Jinců, který se přibližně kryje s plochou povodí Pstružného potoka a zahrnuje i cílovou plochu Brda, včetně specializovaného zařízení v údolí potoka Reserva, zvaného U Němých. Uzavřené jsou ještě některé oblasti dosud neočištěné od následků vojenského působení. Některé objekty kdysi důležité pro obranu státu zůstávají uzavřené.

Od otevření brdského prostoru oblast představuje jedinečné území v rámci celé České republiky. Jedná se o plochu několika set kilometrů čtverečních s minimálním osídlením, přístupnou jen přes síť vojenských komunikací, polních a lesních cest.

Do chráněné oblasti jsou zahrnuty kromě Středních Brd i Jižní Brdy, které pod újezd původně nespadaly. Celá Chráněná krajinná oblast Brdy má dohromady 345 km2. Nejsou zde žádná trvale obydlená sídla.

Většina návštěvníků si neuvědomuje, že Brdy představují podobně vysoko položenou oblast jako například Českomoravská vrchovina. Šest nejvyšších vrcholků Brd měří dokonce víc než nejvyšší hora Českomoravské vrchoviny Javořice (837 m). Celá Brdská vrchovina čítá dohromady neuvěřitelných 45 vrcholků v nadmořské výšce mezi 701 a 865 m. Brdy mají deset osmistovkových vrcholů, stejně jako Himálaj „osmitisícovek“.

Na území CHKO se v současnosti rozkládá celkem pět přírodních rezervací, tři přírodní památky a 18 evropsky významných lokalit. Pozoruhodností Brd je, že se zde nenachází žádný větší vodní tok, dokonce tady ani žádný nepramení. Přesto zde několik menších potoků tvoří významné evropské přírodní lokality, například potok Ohrazenický, Ledný a Mešenský.

Až na jih od Brd narazíte na Vltavu, na severozápad na Klabavu, případně na severu na Berounku. V Brdech je ale několik větších vodních ploch. Především Hořejší a Dolejší padrťský rybník a také dvě vodní nádrže – Láz a Pilská.

Nejznámějším objektem brdských vojenských prostor je cvičný pěchotní srub těžkého opevnění československé armády s označením CE na Jordánu, zvaný též Benešák, který byl postaven za dnes nepředstavitelně krátkou dobu v květnu 1936 jako zkušební objekt pro testy odolnosti během výstavby našeho pohraničního opevnění ve 30. letech a sloužil též k přípravě osádek do těchto pevností. Bunkr se stal objektem ve filmu Jana a Zdeňka Svěrákových Obecná škola.

K nejcennějším technickým památkám v Brdech náleží vysoká pec Barbora v Jincích, stavebně nejucelenější ze starší éry vysokopecní výroby surového železa v českých zemích. Postavil ji známý železářský odborník Rudolf hrabě Vrbna roku 1810. Výroba železa si na Jinecku udržela kontinuitu po dobu 500 let. První písemná zmínka existuje již z roku 1390 v privilegiu krále Václava IV. Pec Barbora dostala jméno podle choti vrbnovského hutního ředitele Rosenbauma. Pro svou pokrokovou konstrukci patřila huť ve své době k nejlepším v celé habsburské monarchii. Při nerušeném provozu dávala 1 100 tun surového železa ročně. V provozu se udržela do roku 1874, kdy jako jiné feudální dřevouhelné železárny podlehla v soutěži s moderním hutnictvím založeným na bázi koksovatelného uhlí. Poté co vyhasla, byla v zadní části objektu zřízena roku 1886 pila, která se udržela v provozu do roku 1951. Následně objekt prohlášený za kulturní památku chátral. Přeměnit jej na památník podbrdského železářství se snaží od roku 2018 městys Jince, který ho získal do svého majetku.

V rámci CHKO Brdy byly ještě před komplexním otevřením pro veřejnost upraveny čtyři turistické značené trasy o délce 26,7 km. Mimo vojenské prostory mohli turisté využít deset tras v délce 69,7 km. V roce 2016 vyznačil Klub českých turistů zhruba 80 nových kilometrů pro pěší turistiku, v roce 2017 přibylo dalších 70 km.

Nově je přístupný opuštěný hrad Valdek po žluté značce z Neřežína. Natáčely se zde záběry známého televizního seriálu F. L. Věk. Hrad v 19. století navštívily známé osobnosti našich dějin, jako Božena Němcová nebo Karel Hynek Mácha, pro kterého představovaly romantické zříceniny hradů podněty pro jeho divokou duši a básnickou tvorbu.

Brdské pohoří si zachovává své mikroklima. Protože leží v krušnohorském srážkovém stínu, není tu v zimě vysoká pokrývka sněhu. Současně se zde drží dlouhodobě nízká průměrná teplota, která dosahuje v roce od 8,3 stupně Celsia do 5,5 stupně Celsia. Po lyžařské stránce tedy nepatří Brdy k nejideálnějším místům.

Doslova kultovně mezinárodní věhlas mají jinecké břidlice, ve kterých se zachovaly otisky kambrických trilobitů v množství jako nikde jinde ve světě. V Brdech jsou k vidění velká kamenná pole, výsledek pohybu ledovců charakteristický spíše pro horské oblasti, jako jsou Krkonoše, nebo dokonce Vysoké Tatry.

K nejcennějším částem přírody náleží především unikátní bezlesí na bývalých vojenských dopadových plochách, kde les nahradila druhotná vřesoviště, a bezlesí po zaniklých obcích. V jižní části je pak zachováno několik desítek hektarů téměř původních lesních porostů s převahou buku a dalších listnatých dřevin, nacházejících se v přírodních rezervacích a přírodních památkách.

Kvůli výskytu železných rud i zlata kolem Brd a rozkvětu podbrdského železářství se v brdských lesích významně rozšířilo pálení dřevěného uhlí. Vedlejším negativním průvodním jevem se stalo, že při kácení a mýcení ploch od kořenů vhodných pro výrobu dřevěného uhlí došlo ke zničení různých pravěkých sídlišť a hradišť i dalších pozůstatků pravěkého nebo středověkého osídlení. Uhlířství kvetlo v brdském regionu mezi lety 1730 a 1810. Nakrátko se pálení dřevěného uhlí vrátilo do zdejších lesů během druhé světové války při nedostatku palivového uhlí.

Vojenský výcvikový prostor Ralsko je jediný ze tří vojenských prostorů, který je z větší části situován mimo středočeský region. Do Středočeského kraje zasahuje v blízkosti Mladé Boleslavi, například u Bělé pod Bezdězem. Jeho převážná část je součástí Libereckého kraje.

Historie Ralska, nebo také prostoru Mimoň, jak byl paralelně nazýván, spadá do 50. let minulého století. Vojensky však byla oblast využívána již za Rakouska-Uherska. Po Mnichovu 1938 se území stalo součástí Sudet postoupených Třetí říši. V písčitých lokalitách nacvičovala během druhé světové války například Afrikakorps, jednotka, kterou Němci nasadili v severní Africe.

V roce 1946 zde byl zřízen první výcvikový tábor naší armády. Po vysídlení bývalých sudetských Němců po roce 1947 začala příprava na zřízení velkého vojenského výcvikového prostoru. Více než deset vesnic bylo vysídleno a využito pro potřeby armády nebo zničeno.

Československé armádě sloužil prostor až do roku 1968. Po srpnové okupaci ho kompletně obsadila Sovětská armáda. Začala využívat především vojenské letiště Hradčany, které původně vybudovali jako záložní už Němci koncem druhé světové války, pak je rozšířila československá armáda pro své letectvo.

Sovětská armáda opustila Ralsko definitivně roku 1991, nedlouho před odsunem sovětských vojsk z Milovic. Ekologické škody vyžadovaly například sanaci téměř půl milionu kubíků zeminy. Pokračuje průzkum několika střelnic, kde se zřejmě stále nacházejí nevybuchlé granáty a miny.

V Ralsku byl v roce 2016 otevřen multifunkční sportovní a rekreační areál Vrchbělá, na který přispěl Středočeský kraj 150 miliony korun a má s touto lokalitou další skvělé plány. Původně vojenské zařízení a prostor se změnily v místo pro sport, volný čas, zábavu i poučení. Součástí je například sedmikilometrová dráha pro inline bruslaře, kterou lze v zimě využívat pro běžkování, naučná stezka, lanové centrum, minizoo, rozhledna, hotel, kemp i restaurace a hlavně hodně nezapomenutelných zážitků pro celou rodinu. Celé území o rozloze 60 ha je napojené i na síť značených turistických tras a cyklostezek.