Na Mělnickém vinobraní létaly v roce 1967 lahve vzduchem. Máničky se bouřily proti autoritám

Zatímco na Západě v 60. letech vlasáči protestovali proti válce ve Vietnamu, u nás se bouřili proti maloměšťáctví a levicovému režimu. Mániček se obávali i organizátoři Mělnického vinobraní.

Mělnické vinobraní bývalo oslavou socialismu. Mělo dokazovat vzrůstající ekonomickou sílu, a to paradoxně tím, že se na zdejším jarmarku prodávalo nedostatkové zboží. V 60. letech skončila vlna nejbrutálnějších politických procesů a kolektivizace. Lidé měli pocit, že se mohou volněji nadechnout a víc si troufali.

Noční bitky a opilecké výtržnosti vedly k tomu, že se vinobraní v roce 1962 za trest nekonalo. Na další ročníky se ale sjížděli lidé až z Prahy. Nejvíc provokovali vlasáči – tedy takzvané máničky. „V roce 1966 se v Novém Mělnicku opravdu vážně psalo, že máničkám bude vstup zakázán,“ říká ředitel Státního okresního archivu Mělník Dalibor Státník.

Vše vyvrcholilo v roce 1967, kdy vinobraní už nebylo jen oslavou výdobytků socialismu. Kromě vtipných vystoupení Strýčka Jedličky se začaly z davu ozývat protistátní výkřiky a hesla. „Lidé vyskočili na pódium a pianistu šoupli do kašny i s pianem,“ vzpomíná tehdy dvacetiletý Václav Hokeš, který bydlel na náměstí. „Zvuková kabina vypadala jako sud. Ty lidi ho vzali a kouleli ho směrem k bývalé drogerii proti esenbákům. Tehdy jsem byl taky lapen.“

Později došlo k dalšímu střetu s policisty. Lidé se jich ale nebáli. Vzduchem létaly nadávky, lahve od vína a došlo i na slzný plyn. Devět lidí skončilo u soudu. Byli mezi nimi dělníci a učňové. O necelý rok později byli amnestováni novým prezidentem Ludvíkem Svobodou. Další vinobraní v září 1968 se nekonalo. Území Československa v srpnu zabraly ruské tanky.